Stačí se podívat na jeho profily na sociálních sítích a je hned jasné, že nepatří k těm, kteří by „seděli v koutě“. Jsou totiž plné fotek z nejrůznějších adrenalinových sportů a zážitků. Potápění, lezení po ferratách, lyžování ve volném terénu, motokros… A také práce, kterou třiadvacetiletý Šimon Hejcman dělá, napovídá, že trávit celé dny někde v kanceláři by nebylo nic pro něj.
Bylo to jasné, už když jste se rozhodoval, kam půjdete po základní škole?
Vůbec ne. Šel jsem na elektrotechnickou průmyslovku, ale poměrně záhy jsem zjistil, že jsem se výběrem školy úplně minul. V informačních technologiích jsem se vůbec nenašel.
Takže jste zkusil jiný obor?
Vlastně dva. Nejdříve obor bezpečnostně právní činnost, což ale bylo na můj vkus ještě pořád dost teoretické a asi jsem to dával najevo více, než bylo zdrávo. To si ale v tom věku člověk moc neuvědomí, až později. Naopak jistě jsem věděl, že prostě potřebuji více adrenalinu, takže jsem do třetího ročníku přestoupil na technické lyceum s hasičským zaměřením. Tam mě to konečně bavilo.
Kdy vás to začalo táhnout k řemeslu?
To mě bavilo snad vždycky. Už při střední škole jsem pořád něco vyráběl, třeba skříňky a poličky. Taky jsem o tom rád mluvil, i ve škole, protože v tom jsem byl opravdu ve svém živlu. Nakonec to byla právě škola, od níž jsem dostal jedny z prvních svých zakázek. Vyrobil jsem jim třeba stojan na vlajky, držák na stěnu pro televizi, vitríny. Hodila se také moje zkušenost s lezectvím. U školy stál totiž velký strom, z něhož padaly listy do okapů a ucpávaly ho tak, že do budovy začalo zatékat. I toho jsem se rád ujal. Vzal jsem si motorovku a ferratový sedák, některé větve ořezal, okapy vyčistil.
Kdy jste dospěl k tomu, že byste se řemeslem chtěl živit?
Asi jsem k tomu tíhl podvědomě už po celou dobu mých středoškolských studií, ale naplno jsem si to uvědomil až v době covidu. To jsem byl na technickém lyceu ve třeťáku. Začala online výuka, ale těch hodin samozřejmě nebylo tolik jako při běžné výuce, takže jsem měl víc času. Začal jsem vyrábět různé věci a prodávat je Bazoši. Lidé mi psali, co by chtěli vyrobit ze dřeva či ze železa. Tak jsem si vydělal první desetitisíce, což byl pro mě skvělý pocit. Někde tam mi došlo, že toto by mě naplňovalo mnohem víc než třeba práce někde v kanceláři.
Školu jste ale dokončil…
To ano, sice ta moje cesta k maturitě byla trochu komplikovanější, ale technické lyceum jsem dokončil. Ale současně se školou jsem začal rozvíjet i svoje podnikání. Naučil jsem se pracovat s 3D programem, protože lidé chtěli vidět návrhy výrobků, které si u mě objednávali. Pak jsem se naučil dělat také webové stránky a spustil jsem vlastní web wudex.cz, kde jsem začal své výrobky nabízet. Tak to pomalu začalo. Ze začátku jsem dělal všechno možné. Až později jsem se začal specializovat na houpačky.
Proč zrovna houpačky?
To vlastně vzniklo takovou shodou okolností. Máme doma už zhruba 15 let houpačku, takovou tu klasickou dřevěnou s áčkovou konstrukcí. Říkal jsem si, že by bylo hezké ji vyrobit ze železa, díky čemuž by pak vydržela celý život. Udělal jsem 3D návrh a dal jsem ho na web. Visel tam pěkně dlouho, už jsem to chtěl vzdát. Ale pak si ji někdo opravdu objednal. Byli to korpulentnější lidé, říkali mi, že nikdy nesehnali houpačku, kde by se mohli houpat spolu. Ty z běžných hobbymarketů neměly potřebnou nosnost. Moje kovová houpačka byla předimenzovaná, takže se jim konečně splnilo jejich přání. A pro mě to byl zlomový okamžik, tehdy jsem se rozhodl, že se řemeslu chci věnovat naplno. To bylo v zimě roku 2020.
Pracoval jste jenom s kovem?
Nejdříve ano. Ty věci jsou hezké, bytelné, člověk se o ně nemusí moc starat – to jsou benefity, které lidi chtějí. Ale přemýšlel jsem, zda by bylo reálné vyrábět i pořádně bytelné dřevěné houpačky. Zhruba před rokem a půl jsem se proto spojil s Jakubem, který je tesař. Říkal, že je možné udělat houpačky kvalitně tesařsky i ze dřeva, takže jsme to zkusili. Dnes tak umíme dřevěnou houpačku vyrobit tak bytelnou, že se na ní mohou bez obav houpat i dva dospělí.
K houpačkám jste ale přidali také v současné době velmi populární workoutová hřiště. Jak vás to napadlo?
Byl to zase takový náhodný impuls jako v případě zahradních houpaček. A taky to, že mám rád výzvy. Workoutová hřiště už vyráběl můj bratr, celokovová. My si dali za cíl vymyslet dřevěná, aby byla hezká, ale současně bytelná a měla dlouhou životnost. Nakonec je z toho kombinace dřeva a kovu. Nosné části jsou dřevěné. Tam, kde je ale prvky potřeba spojit se zemí, je kov.
Kde jste s výrobou začínal?
Doma v garáži, kde standardně parkují dvě auta. To se rodičům samozřejmě moc nelíbilo. Byl tam nepořádek a neměli kde parkovat. Nějakou dobu mi to tolerovali, ale po čase jsem si musel pronajmout dílnu. Vhodný prostor jsme našli v Říčanech u Prahy.
Jak máte s Jakubem rozdělenou práci?
Já řeším maily, 3D návrhy a kovové prvky, kolega Jakub se stará hlavně výrobu a montáže. Při těch nám často pomáhají brigádníci, především při výkopech. Kvůli ukotvení houpačky nebo hřiště jdeme až do hloubky 115 centimetrů, základ zkrátka musí být bytelný. To je výzva hlavně v hotových zahradách, trávník musí zůstat hezký i poté, co uděláme výkop, mícháme na místě beton a podobně.
Děláte workoutová hřiště pokaždé na míru?
Máme vesměs typová hřiště, něco máme i předvyrobeného. Ty nejjednodušší výrobky tak zvládneme zákazníkovi dodat do týdne, obecně pak zhruba do tří týdnů od objednání. Umíme ale navrhnout hřiště i kompletně na míru. Zákazník si řekne, co by si představoval, co by hřiště mělo splňovat, řekne si, kde by ho na zahradě chtěl mít nebo místo i vybereme společně. Tomu můžeme samozřejmě přizpůsobit výšku či šířku prvků a poskládat je tak, aby na vybrané místo hřiště hezky „sedlo“.
Jezdíte se na zahradu, kde má hřiště být, podívat předem?
Většinou na místo nejezdíme, nebývá to potřeba. Obvykle stačí fotky, abychom viděli, jak zahrada vypadá. Při montáži, pokud si ji zákazník objedná, s sebou máme všechno potřebné vybavení, aby nás nic nepřekvapilo. Takže si poradíme třeba i s velkým kamenem, který se objeví až při výkopu. Část zákazníků si ale montáž dělá sama.
Pro někoho ale může být těžké si hřiště na místě představit...
Zákazníkovi posílám návrh, který je okótovaný. Podle něj je snadné si místo vyměřit. Doporučuji lidem dát si třeba klacíky tam, kde budou sloupky, pak už není tak těžké si to představit.
Zanedlouho poté, co jste s podnikáním začali, přišel obrovský růst cen většiny materiálů. Kov snad nejvíce. Jak moc se vás to dotklo?
Kovový materiál vyrostl na ceně skoro trojnásobně. Měli jsme sice nějaké zásoby, ale co bude dál, to jsme si tehdy netroufali odhadnout. Ale riskli jsme to. A lidé se časem naučili cenu akceptovat. Záleží nám totiž na kvalitě, nakupujeme u firmy, kam se běžný kutil nedostane. Materiál se objednává v šestimetrových tyčích, které se pak dál zpracovávají.
Se dřevem je to asi podobné, že?
Přesně tak. Ale dnes už je zase situace stabilní. Dřevo nakupujeme v tuzemsku, s výjimkou dubu. Sehnat kus, který není lepený, u nás skoro nejde. Pro ten jezdíme na pilu do Rakouska. Dřevo musí být usušené, na pile tak leží aspoň rok. Jinak by se kroutilo, byly by reklamace, a to si nemůže dovolit. Zakládáme si na kvalitě.
Lze použít i jiné dřevo?
Je možné sáhnout například i po smrku, který je cenově dostupnější. Pro nás je to ale náročnější. Přece jenom je to měkké dřevo, které nevydrží tolik jako třeba zmíněný dub. Proto ho musíme zafrézovat do kovových patek, díky tomu není dřevo v kontaktu se zemí a vydrží déle. Jinak by shnilo.
Kovové patky ale používáte standardně, ne?
Ano, napojujeme dřevo na pozinkovanou patku v zemi, to je náš speciální prvek. A to kvůli tomu, aby se roznesly váhy, aby se hranol v patce „nevykejval“, nevymačkal.
Kam chcete podnikání směřovat dál?
Chtěli bychom nabídnout naše výrobky i v zahraničí. Přece jenom, Česká republika není zase tak velký trh. Aktuálně tak rozšiřujeme naše působení na Slovensko a ve hře je také Německo. Na montáže nás ale bude muset být víc, a z různých lokalit.
Také hledáte práci svých snů? Navštivte internetový pracovní portál jobDNES.cz |
