Bankéř: Není co zdaňovat, bankovní sektor žádné mimořádné zisky nemá

Dlouhá léta jste působil na úrovni představenstva ve velké bance patřící mezi ty, na které stát uvalil daň z mimořádných zisků. Jaký máte názor na opatření tohoto typu?
Ministerstvo financí má právo uvalit jakoukoliv daň na cokoliv, když o tom přesvědčí parlament. Každá mimořádná daň ale narušuje atraktivnost státu pro investory a jeho pověst. Investoři si mohou říct: „Budeme investovat raději v zemi, která nás nepřekvapuje novými daněmi.“

Mezi zeměmi je konkurence. Česko potřebuje být neustále atraktivní pro zahraniční i domácí kapitál. Aby se i u nás investovalo do nových věcí a investoval soukromý sektor, tedy aby investice nebyly jen na státu nebo evropských fondech. Nestačí jen pracovat, je potřeba mít v zemi kapitál. Bez něj neporoste naše životní úroveň.

Marek Ditz Při studiu na VŠE v roce 1994 nastoupil do Československé obchodní banky jako úvěrový analytik a v roce 2013 se stal členem představenstva ČSOB. V červnu roku 2020 se stal lídrem týmu pro stavbu Partners Banky, nyní je jejím generálním ředitelem. Je členem dozorčí rady Národního rozvojového fondu a členem představenstva Rentea penzijní společnosti.

To znamená, že v zásadě proti mimořádným daním nejste?
Investoři pochopí, že v opravdu mimořádné situaci stát sáhne k mimořádnému a dočasnému opatření. Nesmí se z toho stát ale rutina. Že kdykoliv se někomu daří, tak hned přiběhne stát a uvalí na něj mimořádnou daň – to je demotivační. Navíc, když ani žádné mimořádné zisky nemá.

Pokud bychom zůstali u velkých bank, tak ty toho na dani z mimořádných zisků moc neodvedly. Třeba tuzemská největší banka, Česká spořitelna, na ní neodvedla ani korunu. Přitom nebyla sama. Překvapilo vás to?
Když byla daň zaváděna, tak jsem tvrdil, že banky žádné mimořádné zisky nemají a ani mít nebudou. Ziskovost bankovního sektoru totiž dlouhodobě spíše klesá a rozhodně není vysoká. Zisk bank je nutné vždy posuzovat ne jako absolutní číslo, ale ve vztahu k aktivům. Když se vám aktiva zdvojnásobí, tak se vám zdvojnásobí zisk – to ale neznamená, že máte nějaký mimořádný zisk. Ziskové marže jsou dlouhodobě jen kolem jednoho procenta z aktiv.

Z toho, co říkáte, by člověk banky snad až politoval…
To ani nemusí, ale ukažte mi další obor, kde na jeden špatný výrobek, v případě bank to může být třeba jedna nesplácená hypotéka, musíte vyrobit a prodat 100 dalších výrobků, abyste byl aspoň na nule. Banky jsou obrovské, a tak i jejich miliardové zisky vypadají obrovské...

Co si myslíte o tom, že stát si k mimořádnému zdanění vybral šest největších bank, zatímco ostatní nechal být? Je to správné?
Nedává to žádný smysl a narušuje to podle mě rovné soutěžní podmínky uvnitř odvětví. A říkám to jako zástupce malé banky, které by se to mohlo hodit.

Ministr financí Stanjura počítal, že od bank za loňský rok vybere na mimořádné dani desítky miliard, nakonec vybral sotva miliardu. Banky se proti dani prý bránily zvýšením úročení depozit a nákupem daňově osvobozených státních dluhopisů? Čekáte, že za letošní rok se vybere víc?
Když není mimořádný zisk, nemá být ani mimořádná daň. Nevidím tady nějaký impuls pro růst ziskovosti bankovního sektoru. Jedním z důvodů jsou i vyšší úrokové sazby, které banky platily za depozita. Zde si stát vyšší daně z úroků již vybral, jen technicky v jiné kategorii. Jinak, konkurence v depozitech je velmi ostrá a přispívá k tomu i naše startující banka. Je ale ještě brzo na hodnocení, otázka konečné daně za rok 2023 není ještě uzavřena. V každém případě je potřeba zdůraznit, že daňový základ a účetní zisk jsou dvě různé veličiny.

Daň z mimořádných zisků se v případě bank prozatím z pohledu státního rozpočtu neosvědčila, nicméně nově se mluví o sektorové dani placené z aktiv. Jak vnímáte tuto debatu?
Říkám bez nadsázky, že to je něco jako ta komunistická daň z obratu, která se platila při každém předání výrobku znovu z celé ceny výrobku. Když se na výrobě a prodeji podílelo pět firem, tak se platila daň pětkrát, když tři firmy, tak třikrát. To je přece úplná hloupost.

V bankovním sektoru tečou peníze tam a zpátky – z úvěru, který klient načerpá a zaplatí tak za výrobek, se stane v jiné bance po převodu peněz depozitum a z něho zase ta druhá banka poskytuje někomu jinému úvěr. Během dne tak jedna koruna proběhne bankami klidně desetkrát. Takže tu jednu korunu zdaníte desetkrát? To zbrzdí koloběh, peníze si budou hledat cestu mimo banky a samotné banky nemají jinou možnost než každou transakci touto daní zatížit – zdraží tak jak úvěry, tak se zhorší sazby z vkladů. Nakonec na to doplatí nejen dlužníci a vkladatelé, ale i stát, protože domácí banky jsou jeho největším věřitelem, takže se mu zdraží náklady na financování státního dluhu. Myslím, že Slovensko udělalo smutnou zkušenost s touto konstrukcí a rychle jí opustilo.

Obecně, jak hodnotíte český bankovní trh, na němž není mezi velkými bankami ani jediná česká?
Ve srovnání s jinými zeměmi EU měl náš bankovní sektor výhodu, že prošel krizí okolo milénia, tedy o pět až deset let dříve, než byla velká bankovní krize EU. Řešením naší krize byl prodej sanovaných bank do zahraničí. Měli jsme tedy konkurenční výhodu silného bankovnictví, když pak všude kolem banky padaly. Naše banky doslova zachránily svoje centrály v zahraničí, které by bez peněz z českých dcer už dávno neexistovaly. A tak se český trh stal symbolem kvality a zdrojem kapitálu pro zahraniční matky. Dividendové toky do zahraničí se leckomu nelíbí, ale zatěžovat je speciálními daněmi není správná cesta.