Bez jaderné energetiky to v Česku nejde, říká šéf Škody JS

Co jste dělal letos 17. července?
Upravil jsem si program, abych mohl být v kanceláři. Vyřizoval jsem poštu a po očku sledoval ČT 24. Čekal jsem na tiskovku po zasedání vlády, kde mělo být oznámeno, který z uchazečů o výstavbu nového jaderného dukovanského bloku byl vybrán jako preferovaný a s kým bude ČEZ dále jednat.

Když bylo jasné, že Dukovany dostaví Jihokorejci, co vás napadlo? Řekl jste si: Teď máme pro firmu práci na dalších 10 let? Nebo: teď se 10 let pořádně nevyspím?
Hlavně to byl pocit úlevy, že jsme se posunuli, že držíme harmonogram projektu. Když začal tendr, měli jsme tři partnery: Westinghouse, EdF a KHNP. Se všemi třemi jsme spolupracovali, připravili jsme jim nabídky. Strávili jsme nad tím tisíce hodin a moji kolegové už v téhle fázi odvedli neskutečné penzum práce. Z hlediska Škoda JS konec tendru rozhodně neznamená, že nastal ráj na zemi a že nemusíme hledat žádné další obchodní příležitosti.

Dostavba Dukovan je největší zakázka všech dob v historii země. Jak by mohla Česko posunout? Jaké to podle vás otvírá příležitosti?
Je to jednoznačná příležitost dostat opět na výsluní obor, který v 70. a 80. letech patřil mezi prestižní a velmi úspěšné. Stavba jaderných elektráren a výroba komponentů pro ně je high-tech obor. Co se týká požadavků na kvalitu a bezpečnost, patří do stejné skupiny jako kosmický a letecký průmysl. Úmyslně se vyhýbám obratu „vrátit do Čech“ jaderné strojírenství, protože to v Česku fungovalo kontinuálně. Nezažili jsme tady žádnou dobu jaderného temna, jak někdo možná myslí a někdo dokonce říká.

Česko nikdy nezažilo dobu jaderného temna, říká šéf firmy Škoda JS

Je to příležitost i pro školy?
Obor se stane atraktivní. Studenti dnes nejsou hloupí, nikdo nebude studovat něco, co nemá budoucnost. Otevírá to příležitosti pro školy, které by díky nárůstu počtu studentů a větší finanční podpoře v konečném důsledku mohly oslovit lepší profesory či získat kvalitnější vybavení. Je to příležitost i pro region, kde se bude stavět. Na deset let tam přijdou tisíce zaměstnanců, kteří elektrárnu budou stavět. Tihle lidé musí někde bydlet, musí někde jíst a také se bavit, prostě utrácet peníze. Bude to mít obrovský multiplikační efekt pro HDP.

A firmy z oboru?
Když budeme úspěšní při jednání s preferovaným uchazečem, tedy s jihokorejským KHNP, tak to posílí naše pozice v zahraničí. Budeme mít referenci. Navíc ambice KHNP nekončí v Česku. Chtějí uspět v Evropě. A když si Jihokorejci vybudují dodavatelský řetězec, jehož budeme součástí, tak se dá předpokládat, že se jej budou snažit udržet i u dalších projektů. Budu malinko neskromný. Zemí jako Česko s takovou kompetencí v našem oboru moc není. Napočítáte je na prstech jedné ruky.

Koryto Labe se prohloubí. Z Hamburku budou připlouvat součástky pro Dukovany

V jakém stavu je nyní český jaderný průmysl?
Rozhodně ne v bodu nula. Nemůžu souhlasit s názorem, že od spuštění Temelína se v našem oboru zhaslo a nic se nedělo, že naše firmy ztratily kompetence. Stačí se podívat na výsledky Škoda JS. My jsme od roku 2002, kdy se najel druhý temelínský blok, byli s výjimkou let 2020–2022 neustále v černých číslech a to nespadlo z nebe. Ano, bylo tam to horší období v časech covidu a po začátku války na Ukrajině, ale to byly neočekávané vlivy.

Když se podíváme na jaderné elektrárny v Česku, tedy Temelín a Dukovany, tak jsme v unikátní situaci: tato zařízení jsme si vyrobili, postavili, sami jsme si je spustili a sami se o ně staráme. Jsme na začátku i konci celého řetězce. I za přispění českého jaderného průmyslu dokázal ČEZ při úpravách stávajících bloků navýšit výkon jaderných elektráren v tuzemsku o 500 megawattů. To je výkon jednoho dukovanského bloku. I kolegové z ČEZ říkají, že to byla nejlevněji postavená jaderka. Obecně bych řekl, že český jaderný průmysl je ve velmi dobré kondici. Samozřejmě museli jsme se koukat kolem sebe, takže jsme se pustili do segmentů nebo i na trhy, které jsme do té doby neřešili.

A to bylo?
Začali jsme spolupracovat se Západem hned v 90. letech. Dnes děláme vnitřní části reaktorů pro Framatome, což je dceřiná společnost EdF. A je to pro elektrárnu ve Velké Británii, konkrétně Hinkley Point. Na elektrárnu Flamanville ve Francii jsme dodali stroj pro manipulaci s použitým palivem. Pro porovnání: my jsme v 80. letech byli výrobce, který dodal během 10–12 let 24 kompletů reaktorů. V 90.letech tolik příležitostí nebylo, tak jsme se vrhli na servis. V roce 2008 jsme se stali generálním dodavatelem údržby obou českých jaderných elektráren, takže se staráme o 6 bloků a veškerá údržba a servis, které se dneska dělají na primárním okruhu Dukovan a Temelína, jdou za námi.

Jak se díváte na Green Deal? Neboť jádro je teď v kategorii zelené, bezemisní energie. To musíte skákat blahem, ne?
Bylo smutné, že ještě před pár roky jsme řešili, jestli je jaderná energetika zelená, či ne. Plyn jsme prohlásili za zelený, i když při jeho spalování vznikají emise. Když štěpíme uran, žádné emise nevznikají, do atmosféry nic nevypouštíme. V těch diskusích bylo víc politiky než fyziky, ale zaplať pánbůh za to, že je máme za sebou a že dopadly takto.

Nám jiná varianta než doplnit obnovitelné zdroje jádrem nezbývá, tedy pokud naše závazky směrem ke snižování emisí oxidu uhličitého bereme vážně. Hoďte si na papír formátu A4, kolik elektřiny potřebujeme teď, kolik jí ještě budeme potřebovat pro růst průmyslu, pro elektromobilitu či pro domácnosti. A vypíšeme si do druhého sloupce potenciál solárů a větrných elektráren, no a pak vám zůstane rozdíl. Pokud jej chceme pokrýt bezemisně, tak nám v Česku nezbývá jiná varianta než jaderná energetika.

Westinghouse i EDF se odvolaly kvůli tendru na Dukovany. Neoprávněně, říká ČEZ

Česko se obecně potýká s nedostatkem zaměstnanců. Trápí to i vás?
Samozřejmě.

Kde je hledáte? V zahraničí? Nebo si je zkoušíte vychovat?
Zatím se nám daří zaměstnance sehnat v rámci Česka. Dnes je nás více než 1 000 a odhadujeme, že budeme potřebovat dalších šest stovek, ale také možná tisíc nových zaměstnanců. Záleží to na tom, jaké zakázky se nám podaří získat a jakou roli budeme hrát na dostavbě Dukovan a posléze Temelína. Velké téma je, že nemáme inženýry, techniky. Ale já se přiznám, že mě víc trápí, kdo elektrárny postaví.

Myslíte lidi „na place“, kteří se pohybují na staveništi?
Ano, myslím zámečníky, svářeče, lidi, kteří staví lešení, kteří montují izolace, prostě ty výkonné ruce. Všichni víme, jak je těžké sehnat řemeslníka. Podívejte se do své sociální bubliny. Najdete tam někoho, jehož dítě chodí na učiliště? Problém vidím primárně na straně dělnických profesí. Neobejdeme se bez zahraničních pracovníků, to je třeba korektně říct.

Máte zkušenost s byznysem na Ukrajině, což je, co se týká jádra, silná země. Je na Ukrajině rezervoár pracovních sil?
Vzhledem k tomu, co se tam děje, není dnes vůbec možné dostat legálně pětadvacetiletého chlapa na práci v Česku. Když jsme realizovali projekty na Ukrajině, tak jsme používali místní firmy. Ukrajinci mají jaderných bloků hodně, umějí se o ně starat. Je to určitě jedna ze zemí, kde je potenciál.

Vy jste přednedávnem diskutoval se studenty technických vysokých škol o tom, zda je v jejich očích jaderná energetika perspektivní obor. Jak to dopadlo?
Byli to studenti, kteří se dobrovolně účastnili kempu zaměřeného na malé modulární reaktory, takže vlastně lidé se zájmem o jadernou energetiku. Nebyl to úplně reprezentativní vzorek a dopadlo to podle očekávání.

Investiční exploze na obzoru. Dostavba Dukovan má přilákat další korejské firmy

Jak jste se k jádru dostal vy?
Chtěl jsem studovat letectví. Na vysokou školu jsem zamířil v roce 1990 a velmi rychle jsem zjistil, že letecký průmysl zrovna neprosperuje. Fabriky od Vodochod po Kunovice byly v potížích. Zamířil jsem tedy na energetiku s tím, že se po škole vrátím domů do Ostravy a budu pracovat v Dětmarovicích. Jenže pak jsme měli přednášky o jaderné energetice úžasného pana profesora Františka Dubšeka a ten řadu z nás úplně pobláznil a my jsme pod jeho vlivem šli „na jádro“. Doslova jsme se zamilovali do jádra, což říkám bez ironie. Navíc tehdy se pracovalo na prvních dvou blocích Temelína, takže jsem viděl perspektivu.

Po škole jste tedy místo Dětmarovic zamířil do jižních Čech?
Já jsem tenkrát váhal mezi Dukovany a Temelínem. Spuštěná elektrárna je vlastně sázka na jistotu. Ale na druhou stranu musíte přijmout, že už je to tam všechno nějak nastavené. Takže mě se ve finále jako mladému inženýrovi zdálo zajímavější zamířit na Temelín, kde budu u zrodu něčeho jedinečného, unikátního. Nebudu skrývat, že tam byla i lákadla v podobě služebního bytu a podobně. Mimochodem, podobný pobídkový systém budeme muset určitě zopakovat u stěžejních profesí i dnes.

Devadesátky na Temelíně musela být divočina i technologicky. Měnil se řídicí systém…
Projekt se měnil pod rukama. Byl jsem zaměstnanec elektrárny a vlastně jsem čekal, až ji dodavatel dostaví a já se oni budu starat. Naštěstí tehdejší šéfové přišli s nečekanou věcí. Řekli: „My tady šlapeme po dodavateli kvůli termínu i nákladům a zároveň máme desítky mladých inženýrů, kteří v podstatě se založenýma rukama čekají, až elektrárnu dostanou hotovou na stříbrném podnose.“

A dali nás k dispozici Škodě Praha. Podíleli jsme se tedy přímo na její dostavbě a spouštění. Systémy, které jsem měl jako správce na starosti, jsem znal do posledního detailu ještě před rozběhem štěpné reakce. To byla výborná škola. Během testování jsme si mohli vyzkoušet věci, které za běžného provozu provádět rozhodně nemůžete. A když se mě dneska někdo zeptá, která část kariéry byla emočně nejsilnější a nejzajímavější, tak je to spouštění Temelína.

Ten Den D pro Temelín byl 11. říjen 2000. Byl jste tehdy u toho?
Byl jsem doma s kolegy a sledovali jsme přímý přenos spuštění v televizi. Musím říct, že jsme to pak řádně oslavili.