Naučená bezmoc je stav, kdy věříte, že svou zdánlivě bezvýchodnou situaci nemůžete nijak podstatně změnit. Na její překonání tak rezignujete, a to přesto, že možnosti, jak ji řešit, jsou. Představa, že nezbývá než se vzdát, je jen v nás samých. Jde o představu, na níž jsme zvyklí, a naučili jsme se s ní žít.
Hledáte práci s nejlepšími benefity na trhu? Vyberte si z aktuální nabídky pracovních pozic České spořitelny na portálu jobDNES.cz. |
K naučené bezmoci dochází občas tehdy, jestliže jste se o změnu své situace několikrát bezvýsledně pokusili, a na základě těchto pokusů si přestali věřit. Váš závěr, že změna je nemožná, je však předčasný, a ke ztrátě naděje není důvod. Není totiž vyloučeno, že další pokusy o změnu, využívající řešení, které jste zatím nevyzkoušeli, by vaši situaci změnily.
Některé příklady
Příkladem naučené bezmoci je kuřák, který se opakovaně pokoušel přestat kouřit, a vždy selhal. Na základě toho dospěl k závěru, že mu ani žádný další pokus zbavit se svého zlozvyku nepomůže, a o jeho odstranění se tak přestal snažit. Zvážením své situace dospěl k závěru, že s ním nic dělat nelze.
Jan Urban (1953)
 |
Podobným příkladem je člověk, který se v sociálních situacích cítí plachý, a po opakovaných, nepříliš úspěšných pokusech své pocity překonat, propadl představě, že k odstranění svého hendikepu nic udělat nemůže. V důsledku této představy se přestal pokoušet zapojovat do sociálních situací. Tím jeho plachost dále vzrostla.
Obdobná je i situace studenta, který má problémy s matematikou, a po několika špatných výsledcích v matematických testech propadl dojmu, že zlepšit své výsledky nedokáže. Ve vztahu k řešení jakýchkoli matematických úkolů získal pocit bezmoci, možná i přesto, že s určitým typem těchto úloh by žádný problém neměl. I jeho bezmoc tak není skutečná, ale „naučená“, a zobecněná i na situace, kterých se možná netýká.
Výzkum na zvířatech
Pojem naučené bezmocnosti vznikl jako „vedlejší produkt“ při výzkumu chování zvířat, a to jejich schopnosti překonávat působení elektrických šoků. Některá ze zvířat, od kterých se očekávalo, že najdou cestu, jak se jim vyhnout, totiž zjevně „došla k závěru“, že šokům nijak uniknout nelze. V následujících experimentech tato zvířata přestala hledat možnost, jak se jim vyhnout. Přitom to možné bylo, například skokem přes určitou bariéru.
Vědci, kteří tyto pokusy prováděli, tak mimoděk zachytili sklon některých zvířat ztrácet o řešení své situace zájem. Zjistili, že některá z nich se namísto snahy objevit a naučit se, jak šokům uniknout, „naučila“ naopak to, že jim uniknout nelze. Jejich chování nazvali naučenou bezmocností a sklon k ní potvrdili experimentálně i u lidí.
Pokusy s lidmi spočívaly například v tom, že jejich účastníci, rozdělení do dvou skupin, byli vystaveni nepříjemným zvukům. Jedna skupina měla přitom k dispozici páku, která tyto zvuky mohla zastavit, druhá měla podobnou páku, která však tyto zvuky zastavila jen někdy.
Prvá skupina, jejíž páka fungovala, se ji rychle naučila používat. Část členů druhé skupiny, jejíž páka při prvých pokusech nefungovala, dospěla naopak k závěru, že nepříjemné zvuky ovlivnit nemohou. Po čase se přestali o používání páky snažit. Experiment je „naučil“, že jsou proti zvukům bezmocní.
Příčiny naučené bezmoci
Sklon k naučené bezmocnosti souvisí s povahovými vlastnostmi, ale i určitými zvyklostmi lidí.
K hlavním vlastnostem, které ji posilují, patří snížená vytrvalost a rychlá ztráta motivace ke změně své situace, nedostatečná sebedůvěra ve schopnost dosáhnout změny či osvojit si nové schopnosti, které změna vyžaduje. K dalším patří sklon k pasivitě či zvýšená pohodlnost.
Důvodem naučené bezmoci může být někdy i to, že danému člověku se určitá změna jeho situace sice krátkodobě podaří, avšak způsob, kterým k němu dospěl, nedokáže zopakovat nebo si ho osvojit. Nedokáže ho tak používat stále. Ke zvyklostem, které tento sklon posilují, patří pak především zvyk vysvětlovat si příčiny vlastních neúspěchů tím, že jsou mimo naši kontrolu.
Naučená bezmoc, kterou tyto vlastnosti a zvyky podporují, vede k rychlému a většinou neopodstatněnému závěru, že toho, co bychom chtěli, dosáhnout nemůžeme. Zároveň vytváří i alibi, že jsme pro jejich dosažení již udělali vše, více dosáhnout nelze a nemá smysl se o to ani snažit.
Důsledkem tohoto vidění světa je tak i určitý začarovaný kruh. Přesvědčení o tom, že svou situaci nemůžeme změnit, nás vede k tomu, že se o změnu přestáváme pokoušet. To se pak promítá v dalším snížení naší sebedůvěry se všemi důsledky, které nízká sebedůvěra přináší.
Informační naučená bezmocnost
Jednou z forem naučené bezmoci je i tzv. informační bezmocnost. Vzniká u lidí, kteří jsou dlouhodobě vystaveni nejasným a obtížně ověřitelným informacím, mezi kterými je značné množství informací zkreslených či nepravdivých.
Naučená bezmoc je v tomto případě důsledkem opakovaných a marných pokusů se v dostupných informacích vyznat, a oddělit ty, kterým věřit lze a kterým ne. Frustrace spojená s těmito pokusy může totiž vyústit v přesvědčení, že orientovat se mezi různými informacemi není možné, nebo dokonce vyústit v představu, že ve skutečnosti žádné jednoznačně „pravdivé“ a „nepravdivé“ informace neexistují.
Informační bezmocnost podporují autoritářská prostředí, a to na základě tak zvaného informačního hluku. Ten spočívá v záměrné produkci nadbytku informací, jejichž zdroje nelze ověřit, a v proplétání „misinformací“, které jsou „jen“ zavádějící, s dezinformacemi, jež jsou záměrně falešné.
Nebezpečné důsledky
Naučená bezmoc včetně té informační je nebezpečná a škodlivá. Lidé, kteří jí propadli, ztrácí motivaci k dosažení svých cílů, ale i schopnost vidět, že řešení jejich situace existují. Často nevidí ani to, že jiní je úspěšně zvládli.
Osm problémů, s nimiž se nejčastěji potýkají inteligentní lidé |
Jejich snaha pokoušet se o nové, posud nevyzkoušené možnosti, jak svou situaci řešit, klesá. Naopak roste jejich přesvědčení, že pro ně žádné řešení, o které by se mohli pokusit, neexistuje.
Se svou situací se tak tito lidé de facto smiřují. Jsou sice nespokojení, trpí frustrací, jejich aktivita se však omezuje na to, že si na svou situaci stěžují, případně čekají, že jim někdo pomůže. K osobnostním rysům lidí, kteří naučenou bezmocí trpí, patří totiž často i sebestřednost, spojená s očekáváním pomoci nebo dokonce přesvědčením, že na ni mají nárok.
Toto přesvědčení v nich občas podporuje i jejich společenské okolí, které jejich bezmocnost připouští, a nabízí jim nejrůznější formy pomoci. Pomoc lidem, kteří si při troše úsilí mohou pomoci sami, však jejich naučenou bezmocnost dále zvyšuje. Jejím důsledkem může tak být i specifická forma závislosti, a to závislosti na pomoci druhých.
Důsledkem naučené bezmoci bývá přitom i zvýšený sklon k depresi, a to pod vlivem představy, že svůj život nemůžeme ovlivnit.
Jak naučenou bezmocnost překonat
Naučenou bezmocnost lze úspěšně překonat, zvláště pak tehdy, pokud se u nás nebo u našeho okolí příliš nerozvinula. Omezení dlouhodobé naučené bezmoci může vyžadovat již výraznější úsilí, a většinou i podporu druhých.
Základem je změna uvažování, které k naučené bezmoci vede. Východiskem je zbavit se negativních způsobů myšlení. Tedy těch, které se soustřeďují na nepříznivé stránky naší situace. Negativní myšlení je nutné a nahradit uvažováním, které je optimističtější. Tedy myšlením, které se koncentruje na to, čeho jsme již dosáhli, co se nám podařilo, jaké jsou naše přednosti a jak jich ve změněné situaci můžeme s úspěchem využít.
Dvanáct tipů, jak si téměř okamžitě zlepšit náladu |
Motivaci můžeme zvýšit tím, že si klademe určité dílčí a postupné cíle. Svou energii pak čerpáme z úspěchů při jejich plnění. Překonat je často třeba i sklon k odkládání určitých činností. Mezi úkoly, které odkládáme, patří totiž většinou ty, které nám umožňují svou situaci zlepšit. Jednoduchá metoda, jak odkládání zlikvidovat, spočívá v tom, že každý den zahájíme vykonáním úkolu, který je nám nejméně příjemný nebo ho již déle odkládáme.
Přímým opakem naučené bezmocnosti je tzv. naučený optimismus. Jeho podstatou je schopnost či zvyk vidět i na méně příznivých okolnostech především nové možnosti a příležitosti.
S rozvojem naučeného optimismu můžeme začít například tím, že se pokusíme omezit svou „negativní samomluvu“, a nahradíme ji sklonem upínat se na určité příznivé představy. Například tak, že si osvojíme zvyk vyhledat na téměř každé nepříjemné okolnosti tři věci, které jsou na ní pozitivní, nebo nám mohou dokonce v jistém ohledu pomoci.
