Inflaci se podařilo zkrotit, během léta se držela meziročně na úrovni 2,2 %, teď překvapivě vzrostla na 2,6 %. Máme se začít bát, že se zase utrhne ze řetězu? Jaká je vaše předpověď?
Meziroční inflace nejspíš do prosince ještě mírně stoupne do blízkosti trojky, a to hlavně v důsledku poměrně nízké základny z minulého roku. Od ledna už by ale měla být zase blízko cílované úrovně dvou procent.
Je inflace podle vás pod dostatečnou kontrolou? Loni v červenci jste dal ČNB za krocení inflace dvě minus. Jakou známku byste udělil bankovní radě dnes?
Od loňského léta jsme se přesunuli do daleko klidnějšího a přehlednějšího prostředí, kde je inflace jen mírně nad cílem a ČNB pomalu snižuje sazby. K dotlačení inflace do cíle stačí, když bude měnová politika čím dál míň škrtit poptávku, to jest, když budou úrokové sazby čím dál míň nad dlouhodobým normálem. Tuhle jednoduchou logiku ČNB zhruba následuje, takže dnes už bych jí dal lepší dvojku. Jedničku si nechám na situaci, kdy se ČNB podaří, že bude vše v pořádku i v oblasti komunikace. Dnes, bohužel, pořád ještě trvá situace, kdy se náhled bankovní rady systematicky odchyluje od prognózy ve Zprávách o měnové politice, a to pro srozumitelnost a tedy účinnost měnové politiky není dobře.
Když vnímám ceny některého zboží v obchodních řetězcích, říkám si: „Co to ti obchodníci zase zkoušejí.“ A nejspíš si to říká hodně lidí. Čekalo se, že spotřeba domácností poroste, to se ale neděje. Co to podle vás znamená?
Co se týče spotřeby domácností, přece jen určité nárůsty vidíme. Podle dat ČSÚ si české domácnosti kupovaly v letošním druhém čtvrtletí o víc než procento větší balík zboží a služeb než v loňském třetím čtvrtletí.
Ale bez ohledu na vývoj spotřeby domácností se musíme jednou pro vždy smířit s tím, že tržní ekonomika je neustálý souboj poptávky a nabídky. Nejen nabídka, ale i poptávka má svoje zbraně, a ty nesmíme být líní používat.
Jaké zbraně můžeme jako spotřebitelé podle vás víc používat?
Samozřejmě tam, kde to je možné, lze ještě víc a lépe využívat slevové akce, nakupovat ve slevách i do zásoby, jít za nákupy v blízkém zahraničí a víc odolávat reklamám. Zároveň je ovšem třeba, aby na straně nabídky existovala dostatečná konkurence. Jejím hlídačem je Úřad na ochranu hospodářské soutěže, o jehož činnosti ale bohužel panují určité pochybnosti. Mám obavu, že s ústupem vysoké inflace se opět vytratí i pozornost, která byla tomuto úřadu na přechodnou dobu věnována. Tady vidím prostor například pro české akademické ekonomy, aby se snažili s pomocí dostupných dat zkoumat stupeň konkurence v českém maloobchodu.
Někteří ekonomové říkají, že Češi krotí své útraty kvůli obavám, že se vrátí vysoká inflace. Jaký je váš názor?
Nemyslím si, že jde o vědomou snahu chystat se na další vlnu vysoké inflace: nálada českých domácností už je blízko dlouhodobého normálu. Jedním z vysvětlení, proč je česká míra úspor pořád ještě velmi vysoká, mohou být různá poučení z předchozích dvou let.
Co tedy podle vás naučila vysoká inflace české domácnosti?
Jasná data na toto téma nemáme, protože například v údajích o maloobchodních tržbách je obsaženo i chování turistů ze zahraničí a migrantů z Ukrajiny. Ale tipnul bych si, že mnozí lidé ze setrvačnosti kupují levnější potraviny, míň jimi plýtvají, míň utrácejí v restauracích, víc využívají slevy... a takto ušetřené peníze zhodnocují například na spořicích účtech, kde úrokové sazby sice už klesají, ale ještě pořád stojí za zamyšlení. Navíc nesmíme zapomínat, že do úspor se počítají i splátky úvěrů, a tyto splátky, zejména u hypoték, v poslední době mnohým z nás po refixaci za vyšší úrokovou sazbu výrazně stouply.
Pokud Češi začnou razantně šetřit, ekonomika moc neporoste. Jak bychom se jako spotřebitelé měli chovat, abychom nepřispěli k razantnímu zpomalení české ekonomiky?
Spotřebitelé nemají podle mého názoru žádnou morální povinnost snažit se přímo svými nákupy držet české hospodářství při životě. Je úkolem vlády, aby nastavila podmínky pro podnikání v Česku tak, aby zdejší firmy dostatečně prosperovaly, aby vyplácely českým zaměstnancům dostatečně vysoké mzdy, a aby se z těchto příjmů rozumná část přerozdělila ve formě důchodů a sociálních dávek. Je úkolem vlády usměrňovat celý tenhle obrovský mechanismus. A také komunikovat tak, aby domácnosti a firmy nakonec vnímaly svou finanční situaci a vyhlídky jako natolik dobré, že budou dostatečně utrácet a investovat.
Michal Skořepa
|
Pokud mají domácnosti nějakou povinnost, je to hlavně povinnost hospodařit opatrně, tedy uplatňovat zásady finanční gramotnosti, aby se pokud možno nedostávaly do finančně bezvýchodných situací. A druhou povinností domácností je dávat u voleb přednost politikům, u kterých je největší šance, že budou plnit výše uvedené úkoly, tedy že budou s ekonomikou zacházet rozumně.
Když se řada lidí podívá letos na svou výplatní pásku, může se radovat. Mzdy letos rostou napříč obory i profesemi, ve srovnání s loňskem nejčastěji od pěti do deseti procent. Jak takovou zprávu vnímat?
Se smíšenými pocity. Na jedné straně je dobře, že mzdy rostou. Ale na druhé straně čísla z trhu práce jasně ukazují, a já se tomu ve své letos vydané publikaci, kterou jsem nazval Finanční jednohubky, důkladně věnuji, že česká pracovní síla je pořád poměrně levná, a proto je po ní v průměru pořád velký hlad. Z tohoto pohledu by růst mezd měl být ještě vyšší. Nynější růst mezi šesti a sedmi procenty pozorujeme s jistými výkyvy už asi osm let, a k zásadnímu uvolnění na trhu práce to zatím nevedlo. Česká míra nezaměstnanosti je pořád zřetelně pod třemi procenty, nejnižší v celé Evropské unii.
Co doporučujete jako ekonom, když mzda lidem reálně neroste a zaměstnavatel nemíní přidat?
Je to podobné, jako s našimi nákupy: i trh práce je souboj nabídky a poptávky. První možnost je, že jako na potvoru zrovna to jejich odvětví má potíže. V takovém případě je namístě se rozhlédnout, jestli by se člověk neuchytil v jiném odvětví. Pokud se ale jejich oboru nebo aspoň přímo jejich firmě daří, pak je třeba se ozvat. V těchto situacích jsou ku prospěchu zaměstnanecké odbory. Jenomže ty mají v Česku pořád ještě odér socialismu, a tudíž jsou velmi slabé. Sílu jim ubírá i zdejší popularita švarcsystému a dohod namísto zkrácených úvazků.
Nicméně dobrá zpráva je, že po dvou a čtvrt letech poklesů začala v některých oborech stoupat i reálná mzda a některým zaměstnancům se tak zvedla kupní síla. Jak by se měl člověk chovat, když má reálně víc peněz?
Vždycky samozřejmě záleží na konkrétní situaci – jestli má daná domácnost nějaké dluhy s vysokým úrokem, které by se daly urychleně splatit, jaké výdaje takovou domácnost čekají a podobně. Ale spousta českých domácností, a zejména teď po skončení období prudkého zdražování nebo třeba po zářijových povodních, má problém nedostatečné finanční rezervy, která by se dala využít na ztlumení dopadů budoucích nepříznivých šoků do rodinného rozpočtu. Takže všechny domácnosti, kterým se zvyšují příjmy, by měly v první řadě začít budovat tuto rezervu, a teprve po jejím naplnění začít přemýšlet, jak si zpříjemní svůj životní styl.
Velkým tématem v Česku je vlastní bydlení. Řada lidí se rozhodla zajistit si ho na hypotéku a mít ve stáří jistotu, že bude bydlet ve vlastním. Jenže doba levných hypoték pominula. Pro koho má podle vás dnes smysl uvázat se splátkami hypotéky na desítky let?
Z hlediska prosté dostupnosti je hypotéka vhodná pro každého, kdo za prvé má našetřenou částku, kterou je třeba uhradit z vlastních peněz, a za druhé, v jehož rozpočtu je a bude dost peněz na úhradu splátek. A to včetně určitého přebytku pro případ, že by po případné refixaci směrem nahoru byly splátky vyšší. Už jen takto ověřit, že náš rodinný rozpočet hypotéku unese a že riziko neschopnosti splácet je malé, není vůbec jednoduché.
Zajímavý je ale i aspekt efektivnosti. Kdo si kupuje vlastní bydlení, měl by být psychicky připraven na to, že velikost tohoto bydlení by se měla v průběhu života měnit: například že rodina se dvěma dětmi potřebuje mnohem větší obydlí než senioři, kteří bydlí jen v páru nebo dokonce sami. Mnozí z nás ale k vlastněnému bytu nebo domu příliš přilnou, a pak se s ním neradi loučí. Toto přilnutí je ke stáru může přijít velmi draho například skrze zbytečně vysoké účty za energie.
Češi teď podle některých průzkumů začínají vnímat, že vlastní bydlení je utopie. Nefandí tomu už polovina lidí. Jenže nájmy jsou také obrovsky drahé. Je z toho podle vás nějaké reálné východisko?
Pro mnohé z nás může být východiskem bydlení jinde. A vidíme to v reálu zejména v případě našeho hlavního města: Praha už je tak drahá, že roste počet lidí, kteří raději volí bydlení v jejím okolí a za prací do Prahy jen dojíždějí. Ale abychom situaci příliš nedramatizovali: například od konce roku 2019 nové nájemné zdražilo téměř stejně jako celý spotřební koš, takže v této oblasti nedošlo k žádnému relativnímu zdražení. A běžící nájemné, tedy u lidí, kteří už v daném bytě bydlí, narostlo jen v polovičním rozsahu, takže u těchto lidí bydlení v nájmu oproti ostatním běžným životním výdajům výrazně zlevnilo.
Lidé ale chtějí bydlet za rozumné ceny. Jakou roli by v tom měl hrát stát? Příspěvky na bydlení nejspíš nejsou dlouhodobým řešením.
Stát by měl zajistit, aby se objem bytového fondu vyvíjel v souladu s vývojem populace, tedy aby se nezmenšoval a aby se přeléval tam, kam se lidé chtějí přesouvat. Ve skutečnosti toto moc nefunguje, a to v důsledku příliš pomalého stavebního řízení. Dalším úkolem státu je nastavit regulaci nájemního trhu tak, aby u nájemního vztahu byla co nejmenší rizika, a tedy aby nájemné obsahovalo co nejmenší rizikovou přirážku. To už se do jisté míry podařilo, ale zejména soudní řešení sporů je pořád ještě příliš pomalé.
Hodně se teď mluví o dostupném bydlení pro lidi, jako jsou učitelé, policisté nebo popeláři, a to v podobě výstavby speciálních bytů. Podobně by se to ale dalo řešit cestou dotací na bydlení těchto lidí v bytech s vyššími nájmy. Zejména v Praze je součástí řešení tohoto problému i vhodná regulace v oblasti krátkodobého ubytování.
Stát chce přimět lidi, aby si střádali do budoucna víc a nespoléhali se jen na státní penzi, což dává smysl. Jak ale střádat, když má rodina na krku hypotéku a mít dítě vyžaduje pořádně počítat, aby domácnost vyšla s rozpočtem.
Jistě se najdou domácnosti, které se do popsané situace dostanou nějakou nešťastnou shodou okolností. Pak je holt třeba zatnout zuby a s nastalou situací se poprat, byť půjde každopádně o velmi nepříjemnou změnu: můžeme zkusit najít si další zdroj příjmu nebo můžeme osekat výdaje včetně prodeje stávajícího bydlení i s hypotékou, načež se přestěhujeme do bytu spojeného s menšími náklady.
Obávám se ale, že existuje spousta domácností, které žijí z hlediska rozpočtu na krev dlouhodobě, aniž by je do takové situace dohnala nějaká nešťastná událost. V takovém případě jde o špatně zvolený styl, styl vzhledem k příjmům příliš luxusní. Jak už jsem naznačil, úplně prvním výdajem, který musíme v každém měsíci udělat, je příspěvek na finanční rezervu pro nepříznivé šoky do rozpočtu; ostatně právě toto je další významné téma mých Finančních jednohubek. A jedním z největších a nejpravděpodobnějších nepříznivých šoků do rozpočtu je scénář, že se dožijeme svého odchodu do důchodu. Odkládání na důchod by proto mělo být celoživotní samozřejmostí, nikoliv výdajem, který děláme jen jednou za čas v případě, že na to náhodou něco zbude v rozpočtu.
Zvedly se teď státní příspěvky na „penzijko“ za cenu vyšších vkladů střadatelů, vznikl dlouhodobý investiční produkt s daňovou úlevou. Je to dobré řešení, které na lidi zabírá?
Jistý efekt už je vidět, ale z dostupných čísel plyne, že zhruba třetina populace je v pozici, že by měla dlouhodobý investiční produkt aspoň zvážit, ale přitom pořád ještě ani neví, co to vůbec je. Tento nový nástroj užitečným způsobem rozšiřuje možnosti dlouhodobého investování se státní podporou, ale i přesto je zřejmé, že se bude prosazovat jen pozvolna.
Rodí se ale méně dětí, ve věku 65 a více let je aktuálně 21 % obyvatel a do poloviny století by měl jejich podíl vzrůst na 29 %. Máte nějakou univerzální ekonomickou radu, jak se dívat do budoucna?
Navrhuji opatrný optimismus. Tržní ekonomika je nesmírně pružný organismus, který dokáže vybrat lecjakou zatáčku. A Češi jsou v zásadě racionální, pragmatický národ, který – pokud mu zůstane pravomoc demokraticky rozhodovat o svém osudu – těžko někdy přistoupí na nějaký ekonomicky příliš nebezpečný populismus. Je ale důležité přijmout nepříjemný fakt, že podstatou demokracie je kompromis. Je třeba nezanevřít na politiku a chodit k volbám. A vážit si úspěšných a bohatých lidí kolem nás, pokud se ke svému postavení dostali legálním a férovým způsobem.
Hledáte lépe placenou práci? Vyberte si z nejvyšších platů na pracovním portálu jobDNES.cz |
