Výzkumy emocionální inteligence se datující od poloviny 90. let. Změnily názor na to, co znamená „být chytrý“. Ukázaly, že vedle rozumové schopnosti existuje i schopnost empatie, tedy vžít se do pocitů druhých, která dokáže v řadě sociálně exponovaných profesí či situací podstatně více, než „pouhé“ logické uvažování a odborné znalosti.
Manažeři i zaměstnanci, nadaní touto schopností, přinášejí svým firmám mnohdy podstatně lepší výsledky, než odpovídá jejich kvalifikaci. Nejen proto, že snáze navazují a udržují dobré vztahy, ale i tím, že příjemné emoce, které kolem sebe šíří, zvyšují lidskou aktivitu i produktivitu.
Vystihl to před časem představitel jednoho mezinárodního maloobchodního řetězce. Prohlásil, že i v případě, že bychom o určité prodejně nevěděli nic jiného, než že se zde podařilo zlepšit pracovní náladu zaměstnanců, lze téměř s jistotou předpovědět, že její tržby vzrostou.
Podobně je známo, že manažeři odpovědní za nábor a výběr zaměstnanců, kteří disponují vyšší emocionální inteligencí, jsou při výběru nových zaměstnanců podstatně úspěšnější. Svým firmám tak šetří značné částky spojené s nevhodným výběrem lidí. Totéž platí o zdravotní péči, provázené emocionální inteligencí, která přináší lepší léčebné výsledky.
Emocionální inteligenci lze v práci i řízení většinou zvýšit či cíleně kultivovat, na rozdíl od inteligence rozumové. V řadě zemí začala být na základě toho vyučována na školách, a to včetně manažerských programů MBA.
Jak svou emocionální inteligenci rozvíjet
Emocionální inteligence se neprojevuje sklonem podléhat emocím. Neznamená ani sklon být vždy a za všech okolností příjemný a milý. Je to schopnost emoce chápat a využívat, a to ke změně jednání i uvažování.
Může se hodit |
Uplatnit tuto schopnost ve vztahu k druhým předpokládá začít s ní u sebe. Tedy porozumět svým vlastním emocím a umět je kontrolovat, ovlivňovat i využívat, například při vlastním rozhodování.
Její základ tak již před více než dvěma tisíci lety vystihl Aristoteles, když napsal: “Zlosti může propadnout každý – na tom není nic složitého. Mít však zlost vůči správné osobě, ve správné míře, správné chvíli, ze správného důvodu a projevovat ji i správným způsobem, to už tak jednoduché není.”
K rozvoji svých emocionálních schopností můžete proto většinou přistoupit sami. Předpokladem je sledovat vlastní chování i chování druhých, a to nejlépe „v reálném čase“. Řídit se přitom můžete následujícími pravidly:
- Své emoce si uvědomujte a snažte se pochopit i příčiny jejich vzniku. Pozornost přitom zaměřte především na emoce, které ovlivňují vaše jednání a uvažování.
- Získejte se svými emocemi zkušenost. Věnujte pozornost tomu, jaké emoce vás v minulosti vedly správně a jaké nikoli, a přistupujte k nim napříště podle toho.
- Své negativní emoce se snažte kontrolovat, nejlépe metodou „odpoutání pozornosti“, například „počítáním do deseti“. Když cítíte silné emoce, neprovádějte žádná důležitá rozhodnutí a snažte se nereagovat ani na sdělení či emocionální projevy ostatních.
- Zajímejte se o emoce ostatních. Snažte se sledovat a chápat, co druhá strana při vaší vzájemné komunikaci cítí, a které pocity ovlivňují její jednání.
- Když si povahou těchto emocí zcela jisti, neobávejte se na ně zeptat. Například otázkou:„Jaké pocity ve vás tato věc vyvolává?“
- Pokud hovoří druhá strana o svých pocitech, naslouchejte jí, aniž byste ji přerušovali. S vyjádřením vlastního názoru vyčkejte, dokud se zcela nevysloví.
- Věnujte pozornost situacím, ve kterých druhá strana své emoce nevyjadřuje nebo se je snaží skrýt, a zamyslete se nad tím, proč tomu tak je.
- Jestliže se druhé straně snažíte něco důležitého sdělit, snažte se odhadnout, jaké emoce v ní toto sdělení vyvolá. Když půjde o negativní emoce, snažte se obsah sdělení formulovat tak, abyste tyto emoce potlačili. Například tím, že upozorníte i na příznivé stránky vašeho sdělení nebo protějšku nabídnete pomoc.
- Dávejte druhé straně najevo, že jejím pocitům rozumíte, i když vaše vlastní pocity mohou být odlišné.
Emoce a uvažování
Význam emocionální inteligence souvisí do značné míry s tím, že emoce neovlivňují jen naše prožitky a motivaci, ale i kvalitu našeho uvažování. Ztráta kontroly nad vlastními emocemi, především negativními či impulzivními, či neschopnost uvědomit si, že jsme v jejich zajetí, tak může vést k méně kvalitnímu uvažování. To si navíc lidé nemusejí plně uvědomovat. I inteligentní lidé mohou tak v těchto situacích rozhodovat nebo jednat hloupě.
Může jít například o zjednodušené uvažování ve smyslu “všechno nebo nic“, o sklon k neopodstatněnému zobecňování, nadměrným obavám, o tendenci odmítat nebo nebrat dostatečně v úvahu názory ostatních, činit příliš rychlé (a zpravidla převážně negativní) závěry, o sklon nálepkovat či obviňovat ostatní nebo dokonce tendenci k „magickému myšlení“, tedy snaze ovlivnit události jednáním, které na ně nemá vliv.
Dlouhodobým důsledkem nedostatečné kontroly nad vlastními emocemi může být i trvale podezřívavý či nedůvěřivý vztah vůči okolí.
Odvrácená tvář emocionální inteligence
Emocionální inteligence je nesporně důležitou schopností. Využívá vrozené emocionální výbavy člověka a přispívá k zefektivnění lidského jednání. Má však i svou temnější či odvrácenou tvář.
Jan Urban (1953)Autor publikací Přestaňte se v práci stresovat a Jak lépe naložit s časem. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.  |
Lidé s vysokou emocionální inteligencí, kteří chápou pocity i potřeby ostatních, dokážou vycházet těmto pocitům vstříc. Někdy tak činí jen zdánlivě a emoce, na které reagují, dokonce sami vytvářejí. Jejich schopnost chápat a ovlivňovat emoce druhých jim tak dává možnost za city svého okolí i umně zatahat a manipulovat s ním.
Typickým příkladem jsou schopnosti některých firemních i politických vůdců. Daří se jim dosáhnout toho, že se lidé v jejich bližším i vzdálenějším okolí se nad jejich sdělením, protkaným silnými emocemi, nijak zvlášť kriticky nezamýšlejí. V extrémním případě si obsah jejich řeči ani příliš nepamatují. Pamatují si však emoce, které v nich taková osobnost vyvolala, a jejich pokyny, jak mají jednat. Emocionální inteligence se tak mění ve schopnost zbavovat ostatní samostatného uvažování.
Totéž můžeme občas sledovat i ve svém nejbližším okolí, například na pracovišti. Někteří lidé nadaní emocionálními dovednostmi je používají ve svůj prospěch. Nejčastěji tak, že část svých zájmů či emocí úspěšně skryjí, zatímco jiné ve snaze manipulovat druhými staví na odiv.
Na využití emocí ve prospěch cílů, které nejsou nekalé, není samozřejmě nic špatného. Svou roli emoce hrají většinou i ve zcela běžné snaze získat zaměstnance pro určitý náročnější cíl či projekt. Ke zneužití však dochází tehdy, když slouží k navození emocí, které mají skutečné cíle zcela či alespoň částečně zastřít. Nebezpečí, které v tomto případě hrozí, spočívá především v tom, že se z této neupřímné praxe stane zvyk.
