Svět, ve kterém žijeme, je dílem lidí, kteří se nebáli riskovat a neměli obavy ze změn. Těm, kteří ve své době a na svém místě tuto odvahu neměli, se často s odstupem času smějeme. Příkladem je názor šéfa společnosti 20th Century Fox, který v roce 1946 odmítl účast své firmy na televizním trhu, a to s tím, že „lidi brzy omrzí zírat každý večer na překližkovou krabici.“
Nebojíte se riskovat? Je čas na změnu práce přes internetový pracovní portál jobDNES.cz. |
Sklon riskovat a nebránit se změnám však není zcela samozřejmý. Stojí totiž proti němu dva principy, kterými se naše mozky často nevědomě řídí, a to averze k riziku a obava ze změn. Jejich důsledkem je sklon unikat do „komfortní zóny“, tedy do světa, který známe, ve kterém se cítíme pohodlně a kde nemusíme dělat nic nového, obtížného ani nejistého.
Turbulentní doba, a tedy i ta, ve které žijeme, může tento sklon posilovat. I hra na jistotu, a to v nejrůznějších společenských oblastech, má však svá rizika. Nejsou možná na prvý pohled zřejmá, promítají se však v řadě oblastí našeho života.
Averze k riziku a obava ze změn
Výzkumy ukazují, že naše schopnost odhadovat rizika i to, jak úspěšně se nám podaří je zvládnout, není, jak příliš vysoká. Naše mozky nás v této oblasti záměrně šálí, a vedou často k tomu, abychom se jakémukoli riziku spíše vyhnuli.
V praxi to znamená, že jsme „naprogramováni“ tak, že se řídíme spíše obavami, co by se nám mohlo přihodit nebo o co bychom mohli přijít, než tím, jaká příležitost či možnost něco nového získat se před námi otevírá.
Jan Urban
 |
Dokladem je známý psychologický experiment, při kterém jsou testovaným dány na výběr dvě možnosti. Tou prvou je získat určitou pevnou částku, například 1 000 korun.
Tou druhou vyhrát, s pravděpodobností padesát procent, částku vyšší, například 3 000 korun. Přestože volba druhé možnosti nese jen riziko, že člověk, který nic nezíská, většina pokusných osob dává v této situaci přednost možnosti prvé. Volí „hru na jistotu“, tedy získání nižší částky, před nejistou, byť poměrně pravděpodobnou výhrou částky vyšší.
Podobně působí i naše spontánní obava ze změn. Když se objeví před námi něco nového a neobvyklého, máme přirozenou tendenci to odmítat. Někdy se obáváme téměř tak, jako by cokoli, co je nové, muselo být téměř samozřejmě i škodlivé a nebezpečné. Novinky pak mnohdy odmítáme ještě dříve, než se nad nimi zamyslíme. Když jim nemáme možnost zamezit, poukazujeme, „že nemohou nikdy fungovat“, nebo před nimi dokonce utíkáme.
Averze k riziku i obava ze změn měly svůj evoluční význam: umožnily přežít v nepředvídatelném prostředí. Již někteří pravěcí lidé si však nejspíš uvědomili, že ti, kteří se vytrvale zdráhají vydat se přes horský hřeben, protože nevědí, s čím se na druhé straně potkají, si vytváří komfortní zónu, která se pro ně může stát hendikepem. Ztrácí totiž možnost získat dovednosti, které jsou pro přežití nezbytné.
V moderním prostředí, kde o život již většinou nejde, vede tento sklon k tomu, že odmítána bývají i rizika spíše pomyslná a změny, které jsou téměř viditelně k lepšímu. Jedním z důvodů je, že k našemu historickému naprogramování se připojují i novější sklony. Především lenost změnit své zvyky a obava, že jakékoli změny by mohly znamenat nutnost získat schopnosti, které jsou nad naše možnosti.
Jak poznat, že hrajeme na jistotu
Ne každý je vizionář. Přílišná neochota přijmout riziko i zvýšený sklon odmítat téměř jakoukoli změnu však bývají drahé. Dopadají na náš život i naše vztahy a ovlivňují to, čeho v životě dosáhneme. Cenou, kterou za ně platíme, je sklon dělat stále totéž a upadat do stereotypu, a v důsledku toho se i nudit a možná se i méně smát, než bychom chtěli.
V rámci našich společenských vztahů tak můžeme působit jako člověk, který postrádá jakoukoli jedinečnost, částečně i proto, že většinou nemá po ruce žádné zajímavé příběhy, o které by se podělil s ostatními.
Oba sklony, ke kterým hra na jistotu vede, můžeme přitom na sobě poměrně snadno rozpoznat. K nejčastějším projevům, ve kterých se promítají, patří následující čtyři.
1. Obavy z otevřených rozhovorů
Jde o obavy z otevřené diskuse s partnery, spolupracovníky i dalšími lidmi, a to především o věcech, které nám v rámci našich vzájemných vztahů vadí. V jejich podtextu bývá představa, že otevřený rozhovor na citlivé téma by mohl náš vztah dále zhoršit.
Pravdou bývá opak. Problémy, o kterých nemluvíme a které tak ani neřešíme, naše vztahy většinou jen dále zatěžují. Obava otevřít v rámci vzájemného vztahu téma, na které mohou mít jednotliví lidé jiný názor, tyto vztahy spíše zhoršuje.
Riziko, že rozhovor na dané téma nebude úplně příjemný, pochopitelně existuje. Když ale chceme problém řešit, je třeba toto riziko nést. Otevřeným rozhovorem o citlivých otázkách, vedeným navíc tváří v tvář, získáme většinou i vyšší důvěru druhé strany, která může výskyt problémů v našem vztahu omezit.
2. Obava opustit zavedená pravidla či předpoklady
Některá pravidla našeho jednání jsou a měla by být nadčasová. Projevem přílišné hry na jistotu bývá však sklon řídit se stále stejnými pravidly a postupy i v oblastech, kde se svět rychle mění, a kde pravidla, která platila včera, již dnes platit nemusí.
Obtížné bývá i opustit některé předpoklady týkající se toho, jak svět kolem nás funguje, co je v něm možné a co nikoli. Když je opustíme, riskujeme, že si po určitou dobu nebudeme správným postupem jisti. Ztráta naší dřívější jistoty nám však velmi pravděpodobně přinese nové a lepší postupy, které nám usnadní dosáhnout toho, co chceme. Sklon setrvávat u stále stejných postupů a pravidel nás totiž vede do uzavřeného či dokonce začarovaného kruhu.
3. Obava z nekonformního jednání a vyjadřování
Jde o přílišnou snahu mluvit a jednat konformně. Tedy tak, jak se v dané situaci předpokládá, nebo jak si myslíme, že bychom mluvit měli.
Snaha „zapadnout“ a nevyčnívat může omezit rizika, že občas narazíme, například tak, že naše názory budou odmítnuty. Cenou, kterou za tuto snahu platíme, je však to, že svému okolí nic nového nepřineseme. To může vést ostatní k představě, že vlastně žádný názor ani zájem o zlepšení nemáme. Opustit tento zvyk nemusí být úplně lehké. Jde však o cestu, jak vyniknout, a velmi často i dosáhnout úspěchu.
4. Obava přijmout rozhodnutí
Sklon odkládat rozhodnutí, například kvůli přesvědčení, že by rozhodnutí mělo být vždy a za všech okolností zcela správná, a že pro takové rozhodnutí zatím nemáme dostatek podkladů, může vést k tomu, že žádné rozhodnutí nepřijmeme. I tento výsledek však ve skutečnosti určitým rozhodnutí je: je rozhodnutím setrvat u statu quo.
Potřeba nového rozhodnutí však většinou časem nemizí, ale naopak roste. Ve většině případů je tak i rozhodnutí, které není zcela dokonalé, lepší, než rozhodnutí žádné. Čekat na dobu, až budeme mít k dispozici veškeré informace, znamená většinou čekat příliš dlouho.
Podklady, které pro rozhodnutí potřebujeme, jsou důležité, a je třeba snažit se je získat. Zvážit je třeba i všechna pro a proti. Někdy však může být namístě důvěřovat své intuici a přes neúplné informace se rozhodnout.
Znamená to riskovat, že se zmýlíme? Nesporně ano. Znamená to však i posunout se od vysoké pravděpodobnosti, že se nic nezmění, k možnosti, že ke zlepšení dojde. Ve světě, ve kterém ke změnám dochází rychle a „okna příležitosti“ jsou časově omezená, tak může být nerozhodnost drahá.
Štěstí přeje odvážným
Lidé se často domnívají, že k provedení změn, které je přitahují, současně však i děsí, musí být velmi stateční, a že jim potřebná odvaha schází.
Statečnost je nepochybně do určité míry vrozená, a v průběhu života ji často postupně zbytečně ztrácíme. Dokladem je statečnost a ochota riskovat, kterou jsme měli, když jsme se učili chodit, mluvit, plavat či jezdit na kole. V průběhu života se však stáváme mnohdy opatrnější, a naše ochota riskovat se tak s rostoucím věkem vytrácí.
Schopnost a ochota riskovat je však, jak ukázala neurověda, i věcí zvyku. Platí totiž, že s čím vyšší odvahou jednáme, tím odvážnějšími se stáváme. Důvodem je, že vystoupením ze své komfortní zóny si vytvoříme sebedůvěru, že rizika úspěšně zvládneme. Navíc získáváme i schopnost vidět příležitosti, které jsme dříve neviděli.
Opuštěním své komfortní zóny se pochopitelně setkáváme s riziky. Spolu s tím se však setkáváme i s odměnami, které za jejími hranicemi leží. Při zvažování rizik, které podstupujeme, bychom si proto měli vždy klást otázku: „Jaká rizika jsou spojena s tím, že zůstanu tam, kde jsem?“
