Argumentační fauly jsou logické či řečnické triky, jejichž cílem je přesvědčit druhou stranu o něčem, co s pravdou nemá nic společného. Jejich podstatou bývá záměrné, byť často nenápadné porušení logických pravidel či položení určitých rétorických pastí. Jsou oblíbeným nástrojem manipulátorů a lze se s nimi setkat v běžné komunikaci, ale i v komunikaci obchodní a v politice.
Trik slaměného panáka
Označení tohoto argumentačního triku (tzv. Strawman argument) se opírá o výrok M. Luthera, který použil vůči katolické církvi. Prohlásil, že její výtky na jeho adresu neutočí na něj, ale na slabého slaměného panáka, jehož názory či argumenty jsou ve srovnání s jeho učením nejen podstatně odlišné, ale i daleko snadněji vyvratitelné.
Jan Urban (1953)
 |
Argumentace pomocí slaměného panáka se snaží vytvořit dojem, že názory druhé strany vyvrací. Je však klamná, protože to, co vyvrací, je názor jiný, většinou zkreslený, výrazně zjednodušený, vytržený z kontextu či zjevně nepravdivý. Tedy nikoli ten, který druhá strana skutečně zastává.
Člověk, který trik používá, tak bojuje s názorem, jež si sám zvolí, a se kterým se dokáže i snadno vypořádat. Pokud narazí na spřízněné a možná i méně kritické posluchače, může se mu podařit vytvořit iluzi, že názor protivníka skutečně vyvrátil, a není tak třeba se jím dále zabývat.
Trik slaměného panáka se uplatňuje především ve veřejných či politických diskusích. Vyskytnout se však může i v obchodě či marketingu, a to s cílem oslabit konkurenci. Spočívá v kritice vlastností určitých produktů či služeb konkurence, které však dané vlastnosti ve skutečnosti nemají. Druhá strana jim tyto vlastnosti jen sama vědomě připisuje.
Hledáte práci adekvátní vašim schopnostem? Najděte ji na internetovém portálu jobDNES.cz. |
Reakce na trik slaměného panáka je v zásadě dvojí. Jednodušší spočívá v tom, že tuto „argumentaci“ ignorujeme, druhá v tom, že na trik protistrany jasně upozorníme. Nejlépe tak, že se ohradíme, že interpretuje naše argumenty zcela zkresleně a že útok na naše argumenty s námi nemá nic společného.
Klam „červeného herinka“
Jde o argumentační klam částečně podobný předchozímu. Název je odvozen od anglické středověké lovecké praxe, používající červených herinků k odvedení pozornosti loveckých psů.
Trik označuje situaci, kdy se určitá osoba snaží odvést v diskusi pozornost od významné otázky, se kterou si neví rady a která by ji mohla ohrozit. Ve snaze převést pozornost na téma, jež je pro ni bezpečnější, tak pronese otázku jinou, nebo zmíní informaci, která pozornost odkloní jinam. Současně může konstatovat, že jde o téma, které je v dané chvíli důležitější.
Obranou proti tomuto argumentačnímu klamu je, že si jeho podstatu i nebezpečí uvědomíme a zamyslíme se nad tím, zda položená otázka či „vypuštěná“ informace je skutečně významná. Pokud dojdeme k závěru, že není, snažíme se zjistit, co protistranu k použití „červeného herinka“ vedlo. Poté se diskusi snažíme vrátit do původních kolejí.
Chybná logika
Argumentačních faulů, založených na chybné logice (tedy logice záměrně chybné, nikoli jen mylné), je téměř nepřeberné množství. Řada z nich byla známa již v antice a o jejich prvé utřídění se pokusil už Aristoteles. Většina z nich je však úspěšně používána dosud. K nejjednodušším patří následující tři:
1.Klam falešného dilematu
Klame tím, že jako návrh řešení určitého problému předkládá jen dvě, většinou krajní možnosti. Nutí tak k rozhodnutí v podobě „ano nebo ne“, přesto, že možností, jak problém řešit, a většinou i podstatně lepších, je mnohem víc.
Příkladem jsou tvrzení: „Buď jsi s námi, nebo proti nám“ nebo „Buď tento obchodní návrh přijmeme, nebo nás čeká krach.“
2.Využití či zneužití neúplných znalostí
Podstatou argumentačního faulu je logicky chybné konstatování, že tvrzení, které nebylo žádnými důkazy vyvráceno, je pravdivé. Nebo naopak, že tvrzení, které nebylo nijak dokázáno, být pravdivé nemůže.
Fakt, že určité tvrzení nebylo vyvráceno (nebo naopak dokázáno), však o jeho pravdivosti či nepravdivosti ve skutečnosti nic neříká. Příkladem je „důkaz“ existence telepatie založený na tom, že její existence nebyla nijak vyvrácena. Nebo naopak „důkaz“, že telepatie neexistuje, protože její existence nebyla dokázána.
3.Klam šikmé plochy
Argumentačním faulem je i tvrzení, kterým se druhou stranu snažíme odradit od určitého rozhodnutí. A to sdělením, že i malý krok, který určitým směrem podnikne, povede k řetězci událostí, jehož konečný důsledek bude zcela nepřijatelný.
Jde o klam, který je základem řady „alarmistických teorií“, varujících před následky rozhodnutí, jež údajně budou kvůli nevyhnutelným navazujícím událostem zcela nutně fatální. K nastíněné sérii událostí však ve skutečnosti dojít vůbec nemusí. Tvrzení, že svým rozhodnutím „protrhneme přehradu“, a nad dalším vývojem ztratíme kontrolu, je jen komunikační faul.
Zavádějící a návodné otázky
K argumentačním trikům patří i zavádějící otázky, snažící se přimět druhou stranu k tomu, aby reagovala na tvrzení, které ji z něčeho, často i nepřímo a mimoděk, nepravdivě obviňuje. Člověk, který na danou otázku reaguje, totiž budí dojem, že se nepravdivému tvrzení musí bránit.
Příkladem jsou otázky: „Ještě stále podvádíte zákazníky?“, nebo „Už jste přestal bít svou ženu?“ Řešením je se nad těmito a podobnými otázkami usmát, ale nijak na ně nereagovat.
U složitějších otázek tohoto typu spočívá trik v tom, že druhou stranu nepřímo nutí, aby s určitými tvrzeními souhlasila. Příkladem je otázka: „Skutečně se stavíte za ty hrozné návrhy mého protivníka?“ Když odpovíte „ano“, protože s návrhy protivníka souhlasíme, dáte nepřímo najevo, že souhlasíte i s tím, že jsou „hrozné“, přestože je za hrozné nepovažujete. Když odpovíte, že ne, vyjadřujete se proti svému přesvědčení.
Podobná je otázka typu: „Jste vážně tak bezradný, že toto stanovisko podporujete?“ I zde je otázka dvousečná: kladná odpověď může být chápána jako přiznání k bezradnosti (i když nijak bezradní nejste), záporná jako odmítnutí názoru, se kterým souhlasíte (jako bezradní však vyhlížet nechcete). Řešením je, vyhnout se spontánní odpovědi a na trik poukázat.
Variantou zavádějících otázek jsou otázky návodné, běžné i v obchodě. Příkladem je otázka: „Která z barev tohoto auta k vám, podle vašeho názoru, jde nejlépe?“. Otázka mlčky předpokládá, že zákazník se o koupi auta již rozhodl, a nenápadně ho přibližuje k jejímu dokončení. Podobné jsou otázky: „Kdy byste si rád pořídil novou (prémiovou) verzi našeho produktu?“, „Mít dobré pojištění je důležité. Jaký je váš názor?“, „Co si myslíte o tomto výrobku? Mnoho lidí je s ním velmi spokojeno“ apod.
V některých případech nám však návodné otázky mohou pomoci, například tehdy, když jsou kladeny při přijímacích rozhovorech. Příkladem jsou otázky: „Dodržujete při své práci bezpečnostní požadavky?“, „Souhlasíte s tím, že při této práci je důležitý smysl pro detail?“ apod.
Jak na argumentaci „cvalem“ i další trik
Argumentace cvalem je rétorická technika, při které se mluvčí snaží svého oponenta „přemoci“ tím, že ho zahltí nepřeberným množstvím faktů a zdánlivých argumentů, jež k tématu, o kterém je řeč, nemají téměř žádný vztah. Jejich součástí mohou být i polopravdy či argumenty zcela falešné. Metodu s oblibou používal například Donald Trump.
Oponent, který na tuto techniku přistoupí, jen plýtvá časem, a navíc se v ní může snadno ztratit. Ke všem argumentům se většinou vyjádřit nemůže, a i když se mu některé vyvrátit podaří, nic podstatného tím nezíská. Většinou jde totiž o tvrzení, jež nejsou nijak relevantní. Co pomůže, je snažit se dát diskusi strukturu, a protivníkovi tak v záplavě jeho nesouvislých tvrzení zabránit.
Argumentační trik označovaný jako „argumentace kopnutím do kamene“ se snaží představit tvrzení protivníka tak, aby vyzněla směšně nebo se zdála být s běžnou zkušeností zcela v rozporu. Název pochází z výroku filozofa Johnsona, který na názor, že hmotné předměty reálně neexistují, řekl: „Vyvracím ho takhle“, a kopl do kamene.
Kopnutím do kamene však jeho existenci nedokážeme. Argumentace spočívající v tom, že nepohodlné tvrzení bez důkazů odmítneme (například jako absurdní či „očividně“ nesmyslné), je jen trikem, který se vyvrácení tohoto tvrzení vyhýbá. Nejlepší reakcí na tuto „argumentaci“ bývá konstatování: „Chápu váš názor, můžete mi však vysvětlit, jak jste k tomu, že toto tvrzení je absurdní, došel?“
