Situace, při kterých jedna strana té druhé příliš nenaslouchá, jsou v praxi poměrně časté. Když jde jen o situace společenské, nemusí být důsledky příliš závažné, pouze tím ztratíte čas. V pracovních, odborných či obchodních záležitostech však může jít o hodně.
Závažné důsledky
Vážné důsledky mohou vznikat především tehdy, pokud si příliš neuvědomujete, že vám protějšek nenaslouchá. Některé z těchto důsledků navíc mohou vyplynout na povrch až po čase. Nedorozumění, která v taktových situacích vznikají, umocňuje často i fakt, že když vám protějšek nenaslouchá, může vás to znervóznit natolik, že svou koncentraci na předmět rozhovoru postupně ztratíte. Nervozita se pak může projevit i na vašich vyjadřovacích schopnostech.
Příkladem je jednání lékaře s pacientem, kterému lékař viditelně nenaslouchá, a věnuje se „zkoumání“ svého mobilu. Pacient může pod vlivem tohoto jednání ztrácet sebedůvěru, a tím i schopnost vyjádřit své obtíže jasně.
Kvůli nedostatečné schopnosti si vzájemně naslouchat patří zpravidla i zhoršení vzájemných vztahů. Jednak pro chyby, ke kterým při spolupráci dochází, a také proto, že jeden či druhý mluvčí získává pocit, že se protějšek chová přezíravě.
Jan Urban (1953)
|
Jak v podobných situacích jednat? Měli byste se snažit vyjadřovat lépe, nebo druhou stranu na její problém upozornit? Řešení může záviset na situaci či hlavní příčině problému.
Nejčastější důvody
Důvodů, proč vás druhá strana neposlouchá, může být řada. Je například možné, že je dočasně nebo dokonce trvale příliš rozptýlená a není schopná se koncentrovat. Třeba proto, že se zabývá něčím jiným, nebo proto, že se příliš soustřeďuje na to, co vám, až domluvíte, sama řekne. Příčinou může být i její přesvědčení, že to, co jí chcete říct, už dávno ví. V tom případě vám navíc často skáče do řeči nebo vás během řeči přerušuje.
Nastat může i situace, že člověk, který nenaslouchá, tak činí proto, že danou věc slyšet nechce.Příčinou může být i to, že jste se dostali do kontaktu, nebo jste dokonce nuceni spolupracovat s někým, kdo prostě příliš naslouchat nedokáže. Tato schopnost totiž není zdaleka samozřejmá, a řada lidí s ní má problém. Mimo jiné i proto, že lépe než verbální vjemy vnímají vjemy vizuální.
Začněte u sebe
I když je zjevné, že váš partner či kolega má s nasloucháním problém, měli byste se nejprve sami „podívat do zrcadla“. Tedy zamyslet se nad tím, zda problém s nasloucháním nemáte i vy. Sklon nenaslouchat druhým bývá totiž občas nakažlivý.
Najděte dobrou práci na portálu jobDNES.cz |
V některých situacích si za tento problém navíc možná můžete částečně i sami, protože jste druhou stranu nedokázali příliš zaujmout. Například proto, že jste v úvodu svého vyjádření nebo rozhovoru dostatečně nezmínili, proč je věc, o které chcete hovořit, důležitá, nebo proč se obracíte právě na ni. Tuto okolnost můžete proto na počátku rozhovoru i krátce, nejlépe různými způsoby, zopakovat.
Vyjádřit se při tom můžete například slovy: „Mám něco skutečně důležitého, o čem bych s vámi chtěl hovořit, a co můžeme vyřešit jen my dva“.
Pokud význam svého sdělení opakujete, můžete toto opakování doprovodit slovy: „Rád bych se ubezpečil, že význam toho, o čem chci mluvit, je skutečně jasný“.
Zamyslet se můžete i nad způsobem, kterým se vyjadřujete. Stát se totiž může i to, že vám druhá strana nerozumí, ale nechce to dát otevřeně najevo. Možná máte sklon vyjadřovat se příliš odborně, zavalovat druhou stranu příliš mnoha detaily a čísly, vyjadřujete se nesouvisle a ve své řeči těkáte od jednoho tématu k druhému.
Pomoci někdy může i to, že druhé straně dáte najevo, že jí nasloucháte a záleží vám na tom, co říká. Například tím, že si během jednání děláte krátké poznámky. Podobně můžete využít i krátkou pauzu, která vznikne během rozhovoru, abyste stručně zrekapitulovali, co druhá strana sdělila. Toto shrnutí můžete doplnit i svým vlastním názorem či úvahou.
Jak naslouchání druhé strany posílit
Špatné naslouchání může být někdy jen zdánlivé. Třeba tehdy, když má druhá strana problém například s udržováním očního kontaktu, což budí mylný dojem, že neposlouchá. Příkladem je jednání vedoucího, který si během rozhovoru se spolupracovníky dělá poznámky v počítači, a nechápe, že chybějící oční kontakt může v druhých vyvolávat dojem, že jim nenaslouchá.
V tomto případě většinou postačí, pokud sdělíte, že si nejste jistí, zda skutečně poslouchá. Jde-li o kolegu nebo šéfa, se kterým máte dobrý vztah, je nejvhodnější sdělit mu to přímo. Tedy uvést, že jste přesvědčeni, že nám ani ostatním občas nebo dokonce často nenaslouchá. Zároveň zdůrazněte, že tak přichází o důležité informace. Současně byste měli uvést příklad, nejlépe z poslední doby, kdy k podobné situaci došlo.
Výtku je třeba předat taktně
Pokud máte obavu, že by se druhá strana vaší výtkou mohla cítit dotčena, je třeba ji na problém upozornit taktně a spíše nepřímo. Jinak hrozí, že svůj zlozvyk „nenaslouchat“ nepřipustí, nebo z něj dokonce obviní vás.
Vaše poznámka by proto neměla vyznívat osobně, tedy jako výtka či obvinění. Mnohem účinnější je, když druhou stranu upozorníte, proč je vzájemné porozumění při jednání důležité, nebo jakou odpovědnost druhá strana nese. Příkladem je konstatování: „Tento úkol je pro náš projekt kritický. Máte už návrh termínu, kdy ho dokončíte?“
Podobný postup můžete uplatnit i vůči vedoucímu. Jeho pozornost můžete podpořit například konstatováním: „Máme tři možné strategie, se kterými bychom vás chtěli seznámit. Rozhodnutí je ve vaší pravomoci, vedení toto rozhodnutí očekává do příštího dne.“
Na sníženou schopnost naslouchat můžete reagovat třeba i tím, že to protějšku dáte najevo větou: „Chápu, že toho máte v současné době hodně. Můžeme si dohodnout jiný termín schůzky, třeba zítra ráno…“ Mezi řečí se přitom můžete zeptat i na to, zda můžete s něčím pomoci. Tato poznámka by však měla vyznívat upřímně, nikoli „pasivně-agresivně“.
Co, když druhá strana něco slyšet nechce?
Nejsložitější problém nastává tehdy, když druhá strana nenaslouchá proto, že sdělení slyšet nechce. Nejčastěji jde o věci osobně nepříjemné či okolnosti, kterých se obává. V takovéto situaci vám mohou pomoci tři pravidla:
1. pravidlo: S předáním nepříjemné informace vyčkat, a druhou stranu si trochu naklonit. Nejlépe tím, že v rozhovoru, ještě než začnete mluvit, dáte svému protějšku určitý prostor. Jeho ochota naslouchat, a to i věcem, které slyšet nechce, tím zpravidla vzroste.
2. pravidlo: Snažte se snížit obavy, které druhá strana s vaším sdělením spojuje. Ty mohou být totiž horší než obsah sdělen. Pokud je omezíte, ochota naslouchat v druhých vzroste.
3. pravidlo: Pokud je vaše sdělení kritické, terčem kritiky by neměl být samotný člověk, ale „jen“ jednání, kterého se dopustil. Platí to především tehdy, když toto jednání nebylo záměrné.