Kdo jsou lidi se syndromem „osobních nároků“ a jak je poznat

Svět nám nic nedluží, napsal před lety Mark Twain. Chtěl tím zdůraznit, že řada okolností, na kterých závisí náš život, není mimo naši kontrolu, a to, zda jich dosáhneme, záleží především na nás. Neměli bychom však podléhat představě, že na ně máme nárok.

Řada lidí se přesto domnívá, že tomu tak není. Jsou přesvědčeni, že si mohou nárokovat i to, o co se nijak nezasloužili, nebo na co žádný nárok nemají.

Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Psychologie pro každý den. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Lidé tohoto druhu spadají do dvou kategorií, jejich základní rysy i projevy však bývají podobné. Prvou kategorii tvoří lidé přesvědčení o své výjimečnosti, svých mimořádných schopnostech či zásluhách, kteří se domnívají, že díky tomu mají na mimořádné zacházení nárok. Často jsou přesvědčeni i o tom, že mohou provádět věci, které nejsou povoleny, že si zaslouží zvláštní přístup či více pozornosti, než druzí.

Druhou skupinu těchto lidí tvoří ti, kteří jsou přesvědčeni, že si kvůli nepříznivému osudu, jenž je pronásleduje, zaslouží téměř trvalou pomoc. O nároku na tuto pomoc jsou však přesvědčeni, aniž by se ubezpečili, že si sami pomoci nemohou. Tedy aniž by se inspirovali známým pravidlem: „Když hledáš pomocnou ruku, začni na konci svého ramene!“. Problémy, které tyto lidi pronásledují, jsou přitom často vyvolány především tím, jak jednají.

O oprávněnosti svých nároků bývají obě skupiny pevně přesvědčeny. Na jejich názoru zpravidla nic nemění ani fakt, že ostatní o jejich nárocích přesvědčeni nejsou. Své požadavky dávají jasně najevo, a často se jich vehementně domáhají.

Jednání s nimi nebývá příjemné, mimo jiné i proto, že se jim občas daří svých zvýšených a nijak neopodstatněných nároků dosáhnout. Platí to však i tehdy, pokud se jim jejich nároků dosáhnout nedaří. Jejich reakcí bývá zlost a někdy i téměř trvalá nespokojenost, kterou mohou přenášet na druhé.

Nejčastější příznaky

Lidi trpící tímto syndromem je třeba včas rozpoznat. Především proto, abyste jejich představám a přesvědčením nepodlehli sami. Tedy abyste nezačali sami věřit, že nároky na mimořádné zacházení kvůli výjimečným schopnostem nebo nepřízni osudu, si také zasloužíte.

Naštěstí lidé tohoto druhu dávají svůj povahový rys často jasně najevo, někdy hned při prvém setkání. Může se to dít například slovy: „Určitě víte, kdo já jsem.“ nebo „Cožpak nevíte, co mám za sebou?“.

K častým projevům lidí se syndromem osobní oprávněnosti patří přesvědčení, že si díky svým schopnostem zaslouží vyšší místo nebo plat. Často jsou také přesvědčeni, že ostatní by se měli na vyšší místo vypracovat „od píky“, pro ně to však neplatí.

Vzhledem ke své domnělé výjimečnosti jsou lidé tohoto typu často přesvědčeni i o tom, že mají právo porušovat všeobecně uznávané společenské a morální normy. Když je druzí žádají o laskavost, s poskytnutím této služby váhají. Ovšem když požádají někoho o laskavost sami, jsou přesvědčení, že by se jim této laskavosti mělo dostat automaticky.

V módě je být zaneprázdněný. K čemu tato „časová chudoba“ vede?

Své vlastní zájmy a cíle chápou jako důležitější než zájmy druhých. A když se dostanou do problémů, dožadují se velkorysé podpory. V situacích, kdy druhá strana může věřit, že jejich vzájemný vztah bude založen na reciprocitě, tuto reciprocitu slibují, ale nedodržují. Když pracují v týmu, jsou přesvědčeni, že by v něm měli dominovat a že hlavní zásluhy na úspěchu skupiny přísluší jim. Přesvědčeni bývají i o tom, že věci, za které druzí platí, mají právo získat zadarmo, a často se o to i snaží.

Zábranami tito lidé netrpí ani tehdy, pokud při prosazování svých požadavků ostatní obtěžují. Třeba tím, že si s druhými dohodnou schůzku, a pak ji na poslední chvíli zruší. Nebo žádají, aby ostatní přizpůsobili své plány tomu, co si naplánovali oni sami, i když vědí, že na to druzí nemají právě čas. Příliš jim nevadí ani to, když ostatní urážejí. Snahu druhých řešit spory bez konfliktů chápou jako slabošství.

Příčiny syndromu

Syndrom osobních nároků (“Self-Entitlement Syndrome“) je většinou poměrně trvalý osobní rys. Má více příčin. Může být vrozený, často je však získaný, mnohdy již v dětství.

Často se projevuje u lidí, kteří si i v dospělosti udržují mentalitu dítěte, jsou zvyklí, že od svých rodičů dostanou téměř vše, o co je požádají. Domnívají se, že na splnění svých přání mají i v dospělosti nárok, a že jejich nároky mohou být téměř neomezené. Často jde o lidi, kteří mentálně nikdy nedospěli.

Příčinou syndromu může být i situace opačná. Často mu propadají i lidé, kterým se v dětství péče příliš nedostávalo. V dospělosti si tuto skutečnost chtějí vynahradit, mimo jiné tím, že vyžadují určitá privilegia.

Sklon k prosazování pomyslných nároků je často spojen i s určitými osobními vlastnostmi, které jsou do značné míry vrozené. Častý je zejména u narcistů, zaujatých sebou samými, přesvědčených o svých přednostech i o tom, že pro ně běžná pravidla neplatí. Jde o lidi, které v jejich nárocích podporuje přesvědčení o jejich odlišnosti či jedinečnosti, nebo že s nimi jejich okolí jedná nespravedlivě.

Sklon ke zvýšeným osobním nárokům může někdy podporovat i určité společenské prostředí. Například tehdy, když zdůrazňuje význam schopností, někdy i jen údajných, na úkor charakteru. Podporovat jej může i sociální politika, která své „klienty“ vede k závislosti na státu, ale i k pocitu, aby se cítili být utlačovanými. Jde o politiku, která vytváří nároky, aniž by se příliš zaměřovala na to, jak si mohou určití lidé pomoci sami.

Jak s lidmi s tímto syndromem jednat

Jednání s lidmi přesvědčenými o tom, že jejich zvýšené nároky jsou zcela oprávněné, nebývá jednoduché. Jednají nejen sobecky, ale často i nečestně a v rozporu s tím, k čemu se zavázali. Ve snaze prosadit své zájmy vyvolávají konflikty. Za své jednání včetně toho, které viditelně škodí, se jen zřídka omlouvají. Jejich nároky vedou k tomu, že se svým okolím jen obtížně udržují dobré vztahy, což se týká i jejich partnerů.

Při jednání s lidmi tohoto druhu je třeba se držet dvou hlavních pravidel. Za prvé, být si vědom toho, že syndrom zvýšených nároků je poměrně trvalý povahový rys, který většinou nelze příliš změnit. Tím druhým je uvědomit si, že i když tento sklon nezměníte, neměli byste ho posilovat tím, že budete na zvýšené nároky těchto lidí jakkoli přistupovali.

Dosáhnout toho nemusí být jednoduché. Lidé trpící tímto syndromem totiž bývají při prezentování svých nároků poměrně přesvědčiví. Vytrvalost, se kterou své domnělé nároky prosazují, vede někdy k tomu, že jim ostatní ustupují, většinou ve snaze vyhnout se konfliktu. Pokud však jejich tlaku ustoupíte, jejich představu o oprávněnosti nároků jen posílíte.

Odmítnout tyto nároky většinou ale nestačí. Důvody vašeho stanoviska je třeba druhé straně vysvětlit. V opačném případě vám totiž hrozí, že v protistraně posílíte pocit nespravedlnosti i oprávněnosti.

Zvýšené přesvědčení některých lidí o oprávněnosti nároků byste neměli ani zneužívat. Například tím, že takového člověka pověříte obtížným jednáním, především tam, kde na udržení dobrých vztahů s protistranou příliš nezáleží. Lidé trpící syndromem „osobních nároků“ mohou být sice při vyjednávání úspěšní, i zde však platí, že byste jejich syndrom neměli podporovat. Tato podpora se vám může nepříznivě vrátit.

Jak se syndromu bránit u sebe

Pocit, že máte oprávněné nároky žádat více, než si zasloužíte, může postihnout i vás. Jak tomu čelit? Vyjít byste měli z toho, když si uvědomíte, že vám tento sklon škodí.

Ke zbavení syndromu vám může pomoci i to, když se zamyslíte nad případy, kdy jsme se na někoho naštvali. Pak věnujte tři minuty tomu, že se na situaci podíváte z pohledu druhého.

Pomoci může i to, když se zamyslíte nad důvody, proč by stejná pravidla, která platí pro ostatní, měla platit i pro nás, nebo co můžete získat, když se budete snažit ostatním spíše pomáhat, než je obtěžovat svými požadavky.