KOMENTÁŘ: Je čas na léčbu plynárenství, stát by měl převzít Net4Gas i zásobníky

Proces po privatizaci plynárenství nebyl příliš šťastný. Místo pevné struktury se odvětví vlastnicky rozpadlo do řady subjektů, které leckdy nechápou svoji pozici v systému. Přitom plynárenská soustava má být homogenním systémem, uvnitř kterého nevzniká konkurenční prostředí. Jde o přirozený monopol – jeho jednotlivé technologické součásti se vzájemně podmiňují.

Vezměme si například podzemní zásobníky. Ačkoli samy nedokážou pokrýt spotřebu, Česko se bez nich neobejde.

Základem provozu soustavy je takzvaná „základní dodávka“, tedy množství plynu, odpovídající roční spotřebě, rozprostřené do zcela rovnoměrné roční dodávky plynu. Jenže domácnosti a firmy spotřebovávají plyn nerovnoměrně, nejvíce ho přirozeně odebírají v lednu a prosinci, nejméně během července.

Stát si brousí zuby na plynové firmy. Jsou zadlužené, ale nepostradatelné

Plynárenská soustava funguje tak, že od dubna do října je základní dodávka vyšší, než spotřeba; to je čas plnění podzemních zásobníků. S tím, jak přichází zima, spotřeba roste a je vyšší než objem základní dodávky. Až do jara následujícího roku je rozdíl mezi spotřebou a základní dodávkou dotovaný čerpáním plynu ze zásobníků.

Vratislav Ludvík V plynárenství se pohybuje už od roku 1973. Působil ve firmě Transgas, která byla předchůdcem společnosti Net4Gas. Byl poradcem generálního ředitele Českých plynárenských podniků. V roce 1990 se stal ředitelem odboru pro ropu a plyn federálního ministerstva hospodářství, v letech 1992 až 1993 působil jako náměstek ministra pro energetiku. Předsedal dozorčí radě společnosti Pražská plynárenská. Od roku 1994 až do roku 2015 provozoval energetické poradenství v rámci vlastní živnosti ONYX Convergency.

Zásobníky jsou v plynárenské soustavě nepostradatelné – bez nich bychom v zimě umrzli – a zároveň je s nimi nakládáno jako s něčím, co stojí mimo plynárenskou soustavu. Většinu zásobníků na území Česka vlastní zahraniční vlastníci. Kdyby se rozhodli, že si u nás uloží „svůj“ plyn, byla by Česká republika nucená hledat kapacity v jiných zemích, nebo výrazně regulovat spotřebu plynu.

Hrozeb spojených s vlastnickou roztříštěností plynárenské soustavy je ale mnohem více a některé z nich už se v průběhu uplynulého roku ukázaly v plném světle. Řeč je o závislosti společnosti Net4Gas na přepravě ruského plynu.

Při vzniku Tranzitního plynovodu, což byla společnost předcházející firmě Net4Gas, byl podepsán dlouhodobý kontrakt, jímž byla větší část přepravní kapacity potrubí vázána právě na přepravu ruského plynu. Ruská státní společnost Gazprom v důsledku toho platila tranzitní poplatek za blokaci kapacity, a to bez ohledu na to, kolik plynu bylo skutečně přepravováno. V plynárenské hantýrce jde o princip „prázdné za plné“.

Fungovalo to desítky let až do podzimu loňského roku, kdy Gazprom smlouvy přestal dodržovat a platby zcela ustaly. Nynější společnost Net4Gas, spravující bývalý tranzitní plynovod a část důležitých vnitrostátních vysokotlakých plynovodů, přišla o svůj základní dlouhodobý příjem. To vedlo k postupnému nezájmu současných vlastníků – zahraničních investorů.

Podobně chladní jsou nyní zahraniční vlastníci i k další nepostradatelné společnosti českého plynárenství – firmě GasNet, která zajišťuje značnou část distribuce plynu v regionech. Horkým bramborem jsou i tuzemské podzemní zásobníky.

Stát by měl plynárenství „vyléčit“ tím, že vytvoří podmínky pro restrukturalizaci vlastnictví tak, aby plynárenská soustava fungovala, jak jedině může – tedy jako jednotný, technicky nedělitelný a provozně koordinovaný systém.

Pokud to šlo v elektroenergetice, kde vznikl ČEPS, nevidím žádný rozumný důvod, proč by stát nemohl založit Českou plynárenskou přepravní soustavu, tedy ČPPS, fungující na stejných principech. Patřil by tam Net4Gas a zásobníky. Je jasné, že podle dohodnuté taxonomie EU nahradí zemní plyn ukončenou těžbu uhlí. Jde tedy také o to, aby bylo, čím to uhlí nahradit.