Má šéf právo nařídit test na covid-19? A kdo může vědět, že mám koronavirus?

ilustrační snímek

Zákoník práce zaměstnavatelům nařizuje, aby vytvářeli bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky, a to vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům. Do této oblasti patří i opatření k předcházení nákaze koronavirem. Co to znamená v praxi? Na naše otázky odpovídá advokátka Lucie Kalašová.

Jaká konkrétní preventivní opatření mohou zaměstnavatelé zavést?
Mezi opatření, o kterých mohou uvažovat, patří režimová opatření v podobě střídání směn, tak aby se na pracovišti zaměstnanci z jednotlivých směn nepotkávali, stanovení kvóty pro maximální počet lidí v jedné místnosti, upravení pracovních míst v místnosti tak, aby zaměstnanci mezi sebou měli rozestupy alespoň dva metry, minimalizace osobních jednání a setkávání zaměstnanců – upřednostnění spíše telekonferencí a jiných distančních metod komunikace –, zvýšená dezinfekce rizikových ploch na pracovišti, nošení roušek a respirátorů a v neposlední řadě tam, kde to druh práce umožňuje, výkon práce z domova.

Mezi opatření, jež se v poslední době rozmáhají a která by byla do nedávná naprosto nemyslitelná, patří měření tělesné teploty při vstupu do objektu či dokonce povinné testy na přítomnost koronaviru.

Lucie Kalašová Je advokátkou spolupracující s bpv Braun Partners. Věnuje se především právnímu poradenství v oblasti pracovního práva a zastupování v pracovněprávních soudních sporech.

Jak je to s měřením teploty? Musím se takovému požadavku ze strany zaměstnavatele podrobit?
Úřad pro ochranu osobních údajů před nedávnem konstatoval, že jsou-li údaje o zvýšené teplotě zaměstnance naměřené při vstupu na pracoviště pomocí termokamer či rámů obsahujících senzor na měření teploty zaznamenávány a zároveň evidovány ve spojení s dalšími údaji umožňujícími identifikaci zaměstnance, jedná se o zpracování osobních údajů. Stejně jako údaj o tom, zda zaměstnanec má nebo nemá covid-19, je i údaj o tělesné teplotě citlivým údajem.

Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví ČR některým kategoriím zaměstnavatelů (například provozovatelům stravovacích služeb) explicitně nařizují zajistit, aby do jejich provozovny byl zamezen přístup těm zaměstnancům, kteří mají tělesnou teplotu 37 °C a vyšší. V ostatních případech právní předpisy zaměstnavatelům měření tělesné teploty zaměstnanců výslovně nepřikazují, ale ani výslovně nezakazují. To znamená, že i ostatní zaměstnavatelé mohou tělesnou teplotu zaměstnanci bezkontaktním teploměrem nebo termokamerou změřit, protože jim to může pomoci dostát jejich povinnosti předcházet ohrožení zdraví zaměstnanců. Je to však možné jen v odůvodněných případech, kdy jiná méně invazivní opatření nedostačují, a pouze v nezbytném rozsahu.

Co plošné testování zaměstnanců? Může mi šéf test na covid-19 nařídit? A kdo test zaplatí?
Plošné testování zaměstnanců patří nepochybně k nejvíce problematickým opatřením, o kterých by zaměstnavatel v rámci preventivních opatřeních mohl uvažovat. Platí, že testování jakožto preventivní opatření ochrany zdraví na pracovišti musí být provedeno na náklady zaměstnavatele, na straně zaměstnanců jde o příjem ve formě povinného plnění zaměstnavatele na vytváření a dodržování pracovních podmínek pro výkon práce stanovených právním předpisem, který není předmětem daně z příjmů.

Testovat plošně své zaměstnance nemůže dle mého názoru každý zaměstnavatel, protože v mnoha případech bude takové opatření jednoduše neadekvátní situaci a vykonávané práci. Jako nezbytné a vhodné může být například v domovech pro seniory.

Pokud zaměstnavatel k testování přistoupí, musí také vyřešit úzce související otázku zpracování těchto citlivých údajů a vyhovět všem povinnostem, které se zpracováním těchto citlivých údajů souvisí. Je třeba zdůraznit, že zaměstnavatel je také povinen neustále vyhodnocovat, zda situace je nadále taková, že nezbytně vyžaduje plošné testování zaměstnanců.

Přes všechna preventivní opatření se může stát, že některý ze zaměstnanců se novým typem koronaviru nakazí. Jak by měl zaměstnavatel reagovat?
Tuto situaci je prioritně nutno řešit s příslušnou hygienickou stanicí. Pracovníci hygienické stanice mohou v rámci chytré karantény vytvářet takzvanou vzpomínkovou mapu, v jejímž rámci budou vyhledávat kontakty nakaženého s dalšími lidmi, mezi nimiž samozřejmě mohou být i další zaměstnanci. Mohou nařídit izolaci či karanténní opatření jednotlivým osobám, ale třeba i uzavření nebo omezení provozu .

Mohou se zaměstnanci dozvědět identitu nakaženého?
Informace o tom, zda byl zaměstnanec nakažen koronavirem, je informací o zdravotním stavu, kterou se zaměstnavatel může dozvědět a zpracovávat pouze za striktně stanovených podmínek. Informaci o zdravotním stavu lze označit v donedávna používané terminologii za citlivý osobní údaj požívající zvláštní ochrany.

K otázce, zda zaměstnavatel může sdělit ostatním zaměstnancům, že jejich kolega je nakažený, se na svých webových stránkách vyjádřil Úřad pro ochranu osobních údajů: „Zaměstnavatelé musí také v rámci preventivní povinnosti informovat o rizicích vhodným způsobem ostatní zaměstnance. Takové riziko může spočívat v tom, že na pracovišti se vyskytuje nebo vyskytovala nakažená osoba. Tehdy zaměstnavatel postupuje tak, že učiní veškerá nezbytná opatření. Skutečnosti o konkrétní osobě sděluje zaměstnavatel pouze v rozsahu nezbytném k ochraně zdraví, vždy tak, aby nebyla dotčena důstojnost a integrita této osoby.“ Rozhodně špatným postupem by tak bylo zveřejnit identitu nakaženého všem zaměstnancům s výzvou, že kdo má pocit, že s nakaženým přišel do styku, se má přihlásit na hygienické stanici nebo u zaměstnavatele.

A co si o tom myslí psycholožka Radka Loja? Máme znát jméno nemocného? Čtěte na další straně

Každý někdy v životě onemocní. Někdo má chřipku, někdo rakovinu a někdo covid. Může se to stát komukoli z nás. Moje odpověď na otázku, jestli znát jméno kolegy nebo souseda, který má koronavirus, vás možná překvapí. Ale podle mě je to úplně jedno. Když mi někdo bude chtít sám sdělit, že byl nemocen, je to na něm. Jestli informaci předá zaměstnavatel, i to je podle mého názoru v pořádku, stejně jako když to neudělá. 

Radka Loja Psycholožka a lektorka, autorka knihy „Emoce pod kontrolou“ a spoluautorka knihy „Jak získat úspěch, klid a vyrovnanost v hektické současnosti“. Vede komplexní kurzy osobního rozvoje, poskytuje psychologické poradenství. Je spoluautorkou webu emoční inteligence www.mindtrix.cz. Ve volném čase se věnuje rodině, meditaci a sportu.

Myslím, že mnozí akceptujeme fakt, že se nemoci pravděpodobně nevyhneme. Rozhodně většinou lidí ten, kdo měl nebo má koronavirus, není vnímán jako prašivka. Statisticky se lidé s „výjimečným názorem“ najdou vždycky, ale to nás opravdu nemusí trápit. Tím jen ulevují svému vlastnímu strachu.

Z neznámého máme totiž většinou strach. A to pak přestáváme reagovat racionálně. Přiznat si, že mám strach, ovšem vyžaduje velkou odvahu a docela dlouho to trvá. Emoce jsou na sebe navrstvené jako sendvič. Strach bývá tou nejspodnější vrstvou, nad ním jsou pak další, jako vztek, bezmoc a závist. Ty pak mohou vést k výhrůžkám a nenávistnému chování třeba právě vůči těm, kteří covid-19 onemocněli. V psychologii se tomuto mechanismu odborně říká projekce, nemocní slouží jako jakýsi ventil pro upouštění vlastního strachu.

Podobné emoce ale také často plynou z nespokojenosti a zklamání ze svého vlastního života jako takového, bez ohledu na to, jestli tu je nebo není pandemie. Lidé se staví do role obětí a teď se konečně objevil konkrétní „viník“. Kdyby zde nebyli nakažení koronavirem, našel by se jako hromosvod někdo jiný.

Prováděla jsem malý soukromý průzkum na sociálních sítích. Ptala jsem se: „Co byste si mysleli o člověku, kterého znáte a víte, že prodělal covid-19?“ Zjistila jsem, že drtivá většina by s ním jednala úplně normálně, jako kdyby se vyléčil z chřipky. Zeptali by se ho, jak se mu daří, jak nemoc probíhala, a těšilo by je, že se uzdravil a je v pořádku. Navíc takové setkání dává konkrétní naději a trochu pozitivní energie, že pokud bychom se sami nakazili, tak to zvládneme.

Někteří by byli obezřetní a udržovali by větší vzdálenost, pro jiné by bylo důležité vědět, jak se nakazil. Negativně by vnímali, pokud by se infikoval například v Itálii na lyžovačce. „A teď, protože byl nezodpovědný, tak nás všechny nakazí a my na to doplatíme!“ Totéž platí, pokud by nedodržoval karanténu nebo nenosil roušku tam, kde by ji měl mít. Asi nebude překvapením, že ti, kteří koronavirus sami prodělali, nebo ho měl někdo v jejich rodině, jsou podle mého průzkumu vůči druhým naprosto tolerantní.

Je pravdou, že kvůli pandemii se řadě lidí snížil příjem nebo o práci přišli. Podnikatelé zaznamenali velké ztráty a nevědí, jestli jejich byznys přežije. Když se k tomu přidá izolace a případné napětí v domácích vztazích, to všechno zvyšuje naše negativní ladění. Ale tento stav je dočasný a schopní najdou způsob, jak z toho ven.