Jsou ve světě lidé, a není jich málo, kteří existenci démonů čili nositelů zla skutečně věří. A přou se jen v tom, zda je chápat jako součást našeho já, nebo „jen“ jako mytické tvory, jež na nás útočí zvenčí. Více než dva měsíce po odchodu prezidenta Trumpa si tak značná část Ameriky stále není jistá, zda její bývalý prezident (úspěšně) bojoval s vnějšími démony, kteří chtěli jeho zem poškodit, nebo jen (neúspěšně) zápasil s démony v něm samém.
Hledáte práci? Navštivte internetový pracovní portál jobDNES.cz a najděte ji ještě dnes. |
Z psychologického hlediska však na skutečné nebo jen fiktivní existenci démonů příliš nezáleží. Ať již je chápeme jako vnější „tvory“ nebo jen vnitřní „výtvory“, podstatné je, že nám až na řídké výjimky škodí. Většinou tím, že nás odrazují od toho, co bychom dělat měli, nebo vedou k tomu, čeho bychom se měli vyvarovat.
Spektrum jejich zlovolného působení je poměrně široké. Pokud se nechceme s jejich existencí smířit, je třeba proti nim bojovat. Pokud se v nás, obrazně řečeno, již silně zabydleli, nemusí to být snadné. Někdy se přitom dokonce neobejdeme bez vnější pomoci.
Řada lidí se honí za potěšením a stávají se štvanci, říká Marian Jelínek |
Přesto však máme v zápase s nimi podstatnou výhodu. Jde o „naše nepřátele“, tedy nepřátele, se kterými se můžeme – ve shodě se zásadou čínského vojevůdce Sun Tzu – po čase poměrně dobře seznámit, a této známosti využít.
S některými z nich si možná můžeme vytvořit i určitý osobní vztah jdoucí tak daleko, že si je pojmenujeme. Tento vztah nám může pomoci i tím, že se nám je podaří ošálit. Bojovat s nimi však pomáhá i to, když sledujeme démony druhých. Démoni jiných bývají totiž často obdobní.
Jak démony rozpoznat
O démonech, především v těch, které sídlí v nás, platí často totéž co o našich nepřátelích. Zpravidla je poznáme podle toho, že předstírají snahu nám pomoci. Ve skutečnosti nás však vedou či svádějí ke krokům, které nám škodí.
K těm běžným a nejčastějším, se kterými se možná už důvěrně známe, patří následující démoni:
1.Našeptávači
Patří k démonům, se kterými se zpravidla vypořádáme nejjednodušeji. Projevují se tím, že nám v určitých situacích našeptávají, co bychom měli udělat, nejčastěji to, co bychom měli pronést. Svou radu prezentují jako dobře míněnou pomoc. Ve skutečnosti se nám však snaží nejrůznějším způsobem ublížit. Především tím, že nás přivedou do situace, která je obtížná či ze které se nemusíme snadno dostat.
Jan Urban (1953)
 |
Našeptávači nás navádějí k pronášení nejrůznějších nevyžádaných doporučení, kterých později litujeme. Navádějí nás vstupovat do sporů, které se nás nijak netýkají. Doporučují nám „vracet“ něco lidem, kteří nám ve skutečnosti nic neudělali. Nabádají nás hájit za každou cenu naše ego, přestože na něj nikdo neútočí, nebo našeptávají, abychom se bránili před věcmi, které nás nijak neohrožují.
Role našeptávačů spočívá často i v tom, že se nás snaží přesvědčit, že důvodem naší občasné nespokojenosti jsou především osoby kolem nás. Brání nám tak chápat, že za své problémy si většinou nejméně z poloviny můžeme sami. A někdy dokonce z ještě větší části. Obviňování či útoky na druhé, ke kterým nás naši démoni vedou, tak většinou k řešení problémů moc nepřispívá, spíše naopak. A to přesto, že o jednání, ke kterému nás vedou, pochopitelně tvrdí, že žádné nepříznivé důsledky nemá.
Čelit těmto a podobným démonům lze však často poměrně snadno. Například tím, že je ironizujeme. Pokud se objeví a snaží se nás vést „svým“ směrem, uděláme nejlépe, když jim dáme najevo, že jsme je prohlédli. Například slovy: Jiří, jsem rád, že jste mě opět po čase navštívil, už jsem se bál, že jste na mě zanevřel. Raději se však i tentokrát bez vašich rad obejdu.
Když své démony budete ironizovat vytrvale, je pravděpodobné, že to časem vzdají, nebo vás dokonce zcela opustí.
2.Odrazovači
„Pomoc“, kterou tito démoni nabízejí, spočívá v tom, že nás od nejrůznějších činností odrazují a radí nám vykonat nejdříve činnosti jiné. Radit mohou i to, že bychom dané činnosti či rozhodnutí měli vykonat až poté, kdy k nim budeme mít veškeré potřebné informace, protože jinak bychom se mohli zmýlit.
Činnosti, od kterých nás tito démoni odrazují, však patří většinou k těm nejdůležitějším, jež před námi stojí. Past, do které nás lákají, je pastí příliš dlouhého zvažování, což vede k tomu, že nám v provedení určité činnosti či rozhodnutí skutečně zabrání. Zpravidla proto, že nám na ně nezbyde čas.
Démon tohoto typu, říkejme mu třeba Karel, ví, že k rozhodnutí, které činíme, máme jen zřídkakdy všechny potřebné informace. Ví i to, že se někdy můžeme zmýlit. Právě to však škodolibě využívá. Pokud taková situace nastane, je třeba dát mu to najevo třeba slovy: Karle, s jedním či dvěma chybnými rozhodnutími svět nekončí.
Největší chybou, kterou v takových situacích můžeme udělat, spočívá navíc v tom, že neprovedeme rozhodnutí žádné. Každé nedokonalé rozhodnutí totiž v sobě většinou nese i určité poznání, novou zkušenost či zárodek nové příležitosti. Příliš dlouhé zvažování pro a proti je jen jednou z dalších pastí našich démonů naší mysli, do které bychom neměli upadnout.
3.Démoni výčitek a perfekcionismu
Démoni tohoto typu se většinou nesnaží předstírat, že jsou příjemní. Jejich role spočívá v tom, že nám vyčítají, čeho jsme nedosáhli. Zdůrazňují, co jsme nevykonali, jak jsme měli a v čem jsme nebyli zcela dokonalí.
I tito démoni, jakkoli nepříjemní, se nám snaží ukázat, že jsou potřební a že nám pomáhají. Zdůrazňují, že nás upozorňují na chyby, kterých bychom si bez jejich upozornění nevšimli, a vedou nás k překonání těchto chyb. Svou kritikou, výčitkami a snahou nutit nás k perfekcionismu nás ale ve skutečnosti stresují a znervózňují. V údajné snaze nám pomoci k úspěchu nám ve skutečnosti v úspěchu brání.
V záloze přitom často mají i další nástroje. Pokud nás svými výčitkami a kritikou dostatečně neznervózní, zkoušejí další argument. Tvrdí, že pokud se nám něco, o co usilujeme, dosud zcela nepodařilo, nepodaří se nám to ani v budoucnu. Například proto, že k úspěchu je třeba mít štěstí a my prostě štěstí nemáme.
Ani zápas s těmito démony však nemusí být příliš složitý. K úspěchu je skutečně třeba mít štěstí. Toto je však zpravidla o to větší, čím déle a usilovněji se o určitou věc snažíme. Zkrátka štěstí přeje připraveným.
Skočit na lep bychom těmto démonům neměli ani tím, že uvěříme, že se určitým věcem naučit nedokážeme. V opačném případě nás totiž povedou jako psa na vodítku a zabrání nám využít vlastní potenciál. Naučit se něčemu novému může být obtížné. Když ale přistoupíme k novému úkolu s tím, že ho zvládneme, nebo jsme naopak předem přesvědčeni, že se nám ho zvládnout nepodaří, máme zpravidla v obou případech pravdu. Výsledek totiž závisí na tom, které z obou představ uvěříme.
4.Démoni, přicházející s radou na štěstí
Démoni, které jsme si nechali na konec, patří k těm nejnebezpečnějším. Snaží se nás totiž přesvědčit, že bychom byli šťastnější, kdybychom měli méně práce, nebo dokonce nemuseli pracovat vůbec.
Občas to může znít přesvědčivě, především tehdy, když jsme prací doslova zavaleni. Tato doba však většinou netrvá věčně a velké množství volného času zpravidla vede jen k nudě a depresi. Navíc většinou pootvírá dveře i dalším démonům, démonům závislostí.
Když máme pocit, že nás práce neuspokojuje, měli bychom si najít novou, která nás uspokojí více. Většinou půjde o práci, která lépe odpovídá našim schopnostem. Tedy o práci spíše náročnější než méně náročnou.
Představa, se kterou naši démoni občas přicházejí, bývá i ta, že když v našem životě nedojde k podstatné změně, nebudeme nikdy zcela spokojení. Na přání dosáhnout něčeho lepšího, není nic špatného. Touha po změně by nás ale neměla vést k představě, že v současné situaci být šťastní nemůžeme.
Tajemství spokojeného života nebývá v tom, že se nám podaří dosáhnout vytouženého cíle, ale spíše v tom, že si „užijeme“ cestu, která k němu vede. Mnohé cíle, které nás na konci této cesty očekávají, navíc vypadají zajímavě spíše jen zdálky.
