Přísloví říká, že více hlav víc ví, a podle tradičních představ je rozhodnutí skupiny většinou lepší, než rozhodnutí jednotlivců. Důvod bývá spatřován v tom, že skupina využívá širší okruh znalostí a zkušeností svých členů a skupinové prostředí může stimulovat i nové pohledy na věc, například pomocí brainstormingu.
Často tomu tak skutečně je. Existují však i situace, kdy rozhodování skupin jsou systematicky horší než rozhodnutí jednotlivců. Příkladem, ověřeným výzkumy, je skupinové rozhodování, které snižuje individuální odpovědnost jejích členů za výsledek. Důsledkem bývají totiž rozhodnutí méně odpovědná a zvýšeně riziková, která by její členové, rozhodující se jako jednotlivci, nikdy nepřijali.
Psychologický jevem, zhoršujícím kvalitu skupinových rozhodnutí, je i tzv. „groupthink“. Objevil ho americký psycholog Irving Janis a pro jeho označení použil obtížně přeložitelný jazykový novotvar inspirovaný terminologií George Orwella, autora negativních utopií.
Podstata „groupthinku“
„Groupthink“ vzniká ve skupinách (týmech, výborech, komisích, grémiích apod.), jejichž uvažování a rozhodování je silně ovlivněno dvěma okolnostmi: snahou o dosažení či uchování názorové jednoty skupiny a výraznou sebedůvěrou, která ve skupině vládne. Jde o skupiny, jimž na jejich jednotě velmi záleží a které mají současně pocit určité výjimečnosti. K posílení „groupthinku“ může dojít i tehdy, když se skupina cítí ohrožena zvenčí.
Jan Urban
|
Ve snaze neohrozit svou soudržnost se tyto skupiny při svém rozhodování často přednostně řídí snahou dosáhnout konsensu. Názorová shoda je totiž pro takovou skupinu důležitější než kritické zvážení a vyhodnocení možných rozhodnutí a jejich důsledků. Důvodem je, mimo jiné, že rychle dosažená jednomyslnost slouží jako signál, že rozhodnutí je správné.
Pro dosažení názorové shody se skupina postižená „groupthinkem“ může uchýlit i k omezování rozsahu informací, kterými se při svém rozhodování řídí, a potlačování rozdílných názorů, myšlenek či pohledů svých členů. Důvěra v názory ostatních členů skupiny i snaha nenarušovat její názorovou jednotu vede k tomu, že členové skupiny o názorech ostatních příslušníků příliš neuvažují, a většinou ani nemají sklon je příliš kriticky analyzovat.
Ke „groupthinku“ dochází bez ohledu na individuální schopnosti lidí, kteří skupinu tvoří, a většinou i bez jejich vědomí. Dochází tak k němu i tehdy, když jsou členy skupiny lidé jinak velmi zkušení a inteligentní, schopní se jako jednotlivci rozhodovat ve většině situací správně. Ve skupinovém prostředí však svou kritičnost ztrácejí. Jednotnému mínění skupiny dávají přednost před svým vlastním.
Historické příklady
„Groupthink“ je v praxi poměrně častý, a neprojevuje se jen v uvažování sekt či sektářských hnutí, pro které je typický. Dochází k němu i v podnicích či veřejných institucích.
V historii je mu přičítána řada nešťastných skupinových rozhodnutí, mimo jiné rozhodnutí, které se týkalo startu raketoplánu Challenger či vylodění kubánských exulantů v zátoce Sviní v době administrativy prezidenta Kennedyho. V obou případech měli totiž jednotliví členové týmu, ve kterém rozhodnutí padla, o jejich správnosti původně určité pochybnosti. Tlak skupiny, touha po konsensu a přesvědčení o neomylnosti skupiny je však vedly k tomu, že souhlasili.
Podobně bývá za důsledek „groupthinku“ považována i katastrofa Titaniku, vyvolaná neochotou jeho vlastníků a kapitána vnímat množící se varování o správnosti zvolené trasy.
K projevům „groupthinku“ může však dojít kdekoli, a „groupthing“ může mít i mnoho podob. K jeho příkladům patří přijímání zaměstnanců, kteří přemýšlejí určitým (vzájemně stejným) způsobem, odrazování zaměstnanců od toho, aby vyjádřili své názory, nebo zlehčování hodnoty nových nápadů, se kterými přicházejí.
O nebezpečí tohoto psychologického jevu je proto dobré vědět, a to tím spíše, že toto nebezpečí v současné době roste. Jeho pravděpodobnost totiž zvyšují nejen sociální média, ale i schůze či jednání konané online.
Jak „groupthink“ rozpoznat
Když jste šéfem, může být pro vás názorová shoda zaměstnanců příjemná. Přílišná shoda lidí na pracovišti, a zejména těch, kteří rozhodují, však může být nebezpečná.
Rozpoznat „groupthink“ nemusí být snadné, především tehdy, pokud jste se stali jeho součástí. Určité příznaky, že k němu dochází, však existují, a existují i situace, kdy jeho pravděpodobnost vzrůstá.
K symptomům „groupthinku“ a podmínkám, ve kterých k němu dochází, patří především:
Tlak na konformitu
Groupthink vzniká ve skupinách, které vyžadují, aby se jejich členové přizpůsobili jejich převažujícím názorům, požadavkům nebo normám, a pokud tak neučiní, jsou obviňováni, že nejsou loajální. Hlavním nástrojem tlaku skupiny na své členy bývá hrozba, že v případě nesouhlasného názoru z ní budou vyloučeni.
Členové skupin ohrožených „groupthinkem“ jsou tak vedeni k autocenzuře – k tomu, aby se odlišných názorů, obav nebo pochybností zdrželi. Tuto autocenzuru začnou navíc po čase chápat jako přirozenou, nebo dokonce za projev síly skupiny. Jsou přesvědčeni, že jejich odlišné osobní názory jsou mylné, protože skupina jako celek se mýlit nemůže.
Iluze jednomyslnosti
Důsledkem skupinového tlaku na konformitu jejích členů je, že skupina zasažená „groupthinkem“ žije v představě, že je naladěna „na stejnou vlnu“. Tato představa, přispívající k semknutosti skupiny, je však jen iluzí, vznikající v důsledku obav členů otevřeně vyjádřit svůj názor.
Démonizace lidí mimo skupinu
K projevům „groupthinku“ i podmínkách podporujícím jeho vznik patří i představa, že lidé s odlišnými názory jsou její nepřátelé. Tato představa je často podporována vedoucím skupiny, který se snaží vytvořit dojem, že odlišné názory, než jsou ty, které skupina zastává, jsou šířeny jejími nepřáteli.
Praktické rady, jak čelit emocionálnímu vydírání a rozpoznat vyděrače |
Ignorování varovných signálů
Projevem „groupthinku“ i živnou půdou jeho vzniku je ignorování varovných signálů, že její názory či rozhodnutí nemusí být správné. Ignorování těchto signálů se často opírá o racionalizaci, tedy sklon brát tyto signály jako nepodstatné, nebo je přičítat nepřátelům skupiny.
Iluze nezranitelnosti
Ke „groupthinku“ přispívá i pocit, že skupina a její členové jsou nejen výjimeční, ale i nezranitelní. I tento pocit skupiny je často podporován jejím vůdcem a může vést k tendenci skupiny vstupovat do zvýšených rizik, a nebrat ani ohled na důsledky skupinových rozhodnutí.
Působení „strážců víry
Téměř neklamným znakem, že skupina byla zasažena „groupthinkem“, je, že někteří z jejích členů převzali úlohu „strážců víry“. Jejich úlohou je bránit, vědomě nebo podvědomě, „správné“ myšlení jejích členů. Tito lidé slouží jako informační filtr, dbající na to, aby skupina dostávala jen určité informace, brání nesouhlasným vyjádřením členů skupiny a napomáhají tomu, aby její rozhodování spělo rychle k žádoucímu cíli.
Jak „groupthinku“ předejít
„Groupthink“ je formou skupinové manipulace, na které se skupina do značné míry podílí sama. Jeho důsledkem je atmosféra zvýšené a nekritické sebedůvěry, sklon bránit odlišným názorům a nevěnovat dostatečnou pozornost všem důsledkům skupinového rozhodnutí.
Tato atmosféra většinou brání kritičnosti, inovacím a kreativitě, a vede k příliš rychlým rozhodnutím, jejichž rizika skupina dostatečně nerozebrala.
Pokud se chceme „groupthinku“, tedy nebezpečné jednomyslnosti týmu, vyvarovat, měli bychom při skupinovém rozhodování dodržovat několik pravidel. K hlavním patří:
- Pokud jsme vedoucím skupiny, neměli bychom dávat svůj názor předem najevo. V opačném případě nám totiž hrozí, že alespoň někteří ze členů skupiny budou mít sklon ho nekriticky podpořit, aniž by o něm hlouběji uvažovali.
- Informaci o tom, co bude předmětem skupinového posouzení, by členové skupiny měli dostat předem, tak aby si o něm vytvořili vlastní názor, a nepodléhali příliš názorům druhých. Když je předmětem skupinového posouzení konkrétní návrh, měli by si členové skupiny před jejím jednáním připravit ve vztahu k němu i svá pro a proti.
- Při diskusi o návrhu by se měli vyjádřit všichni členové skupiny a ke svému vyjádření by měli mít dostatek času.
- K posuzování důležitých návrhů a závažných rozhodnutí by měli být přizváni i nestranní odborníci zvenčí. Jejich úkolem by mělo být vyjádřit především alternativní nebo nepopulární pohledy.
- Když probíhá diskuse o určitém důležitém problému příliš hladce, stojí za zvážení i využití metody „ďáblova advokáta“, tedy pověření některého člena skupiny tím, aby vystoupil s opačným názorem, než ke kterému se skupina kloní.
Jste spokojeni s týmem, ve kterém pracujete? Najděte si lepší spolupracovníky na portálu jobDNES.cz |
