„Všude ale existují výjimky. Znám doktory, kteří šli do politiky, nebo lidi, co si doplnili po čtyřicítce právní vzdělání. Naopak znám i lidi z IT věrné jedné firmě přes dvacet let. V dnešní době existuje více cest než jen jedna tradiční, kterou se vydám po škole, jen některé cesty jsou delší a jiné přímější,“ říká kariérní poradkyně Petra Drahoňovská.
Co považujete za rozhodující moment, kdy je čas uvažovat o změně práce?
Myslím, že to u většiny lidí není o jednom impulsivním rozhodnutí – i když neříkám, že někdo to tak nemůže mít, zejména těsně po škole, kdy jsme ve fázi zkoušení. Většinou se nám ale kumuluje časem nějaký zájem, touha pustit se do něčeho nového. Často se na stávající pozici dotkneme jiného oboru, který nás zaujme natolik, že se v něm začneme zlepšovat, studovat ho, říkat si dobrovolně o více práce na dané téma. Až se třeba přesuneme do této nové oblasti.
Takže většinou nejde o bouchnutí do stolu: Tak a začínám od nuly?
Nemusí jít vždy o velké drama, jak se zdá. Velmi časté jsou profesní přestupy takto plynulé, a to i v rámci jedné firmy.
Petra Drahoňovská
|
Co jiného nás ještě může pohnout ke změně práce?
Nějaký druh pozitivní motivace. Ta může být i velmi pragmatická, například když na trhu vidím novou příležitost – typicky třeba s nástupem nových technologií. Ale nejenom s IT, bylo to například i období, kdy u nás kolem roku 2004 začínaly evropské fondy a hodně lidí rozjelo své vysněné neziskové aktivity, protože viděli novou příležitost k jejich financování.
A co naopak negativní motivace, kdy se člověku v práci už zkrátka nelíbí?
Podle mé praxe pouhá negativní motivace – nespokojenost, vyhoření nebo prostě už nuda ve stávající pozici – pro změnu práce nestačí. Budoucí zaměstnavatele v novém oboru tolik nezajímá, že vás už nebaví stávající práce, ale hlavně vaše motivace, proč chcete do nového oboru a co jste pro to již udělali. To znamená, co z nového oboru jste již stihli nastudovat, co jste si už vyzkoušeli v praxi.
Posíláte tedy klienty toužící po změně do knihoven a kurzů?
Než se vrhneme do změny celého oboru, je dobré si ho oťukat. A to nejen formou vzdělávání, ale také reálnou praxí. Když se chci stát frontend vývojářem či UX profesionálem, mohu si zkusit naprogramovat web pro sebe, pro kamaráda malého živnostníka či pro neziskovku, kterou bych rád podpořil.
Proč si nevyzkoušet nejdřív práci kadeřnice na kamarádkách, promovat své výtvory na Instagramu a získat tím rychle zpětnou vazbu od lidí? Nebo si zkusit vytisknout pár vlastních kalendářů, vydat v malém nákladu vlastní knížku, pokud chci do grafiky nebo se živit vlastním psaním. Jde o to prostě jít, klidně v malém, do té praxe.
Někdy tu praxi ale najdeme až u nového zaměstnavatele, napadá mě například práce dispečera nebo obsluhu CNC, kterou si sotva vyzkouší člověk sám.
Jsou i zaměstnavatelé, kteří vám dají práci v novém oboru bez praxe. Někteří z nich deklarují, že stačí chuť se učit. Ale v praxi většinou chtějí alespoň velmi dobře nastudovaná nová témata. Nemusí jít o celé vysokoškolské studium, ale třeba o moderní online kurzy. Pokud jste schopni ukázat i něco z praxe, vždy to budou plusové body pro vás.
Proč je podle vás praxe tak důležitá?
Praxe vám odkryje i ty nudnější aktivity, které jsou součástí vaší vytoužené práce. Z roviny snění o ideálu vás postaví nohama na zem, do reality. Pak se můžete rozhodovat nejen na základě emocí, ale i faktů.
Které otázky by si měl člověk zodpovědět, než přistoupí ke změně práce?
Je důležité říci si nejen, co nechci, ale hlavně to, co chci. Nejdřív si klidně hodit na papír své emoce: co se mi v mých dosavadních pracích líbilo hodně, co středně, co vůbec. A uvést k tomu důvod proč. Dále co očekávám od nové práce: co rozhodně chci, co je pro mě akceptovatelné a co rozhodně nechci. Zda je například pro mě důležitá flexibilita, nebo tah na branku a vidět úspěšné výstupy, jakou míru zodpovědnosti chci mít, jak by mělo vypadat moje pracovní prostředí – zda by se mi víc zamlouvala klasická korporátní kancelář, nebo jsem v pohodě se sklepním kanclíkem neziskovky. Nebo naopak chci pracovat v terénu a prodávat na trzích nebo lítat po obchodních schůzkách se zahraničními klienty.
A co dál s popsaným papírem?
Když si poskládám seznam toho, co chci, pak bych si měl poskládat také varianty cest, které k cíli vedou. Bude to například dálkové studium a praxe, nebo půjdou cestou neformálního vzdělávání a praxí vlastního projektu? Dobrovolničení, podnikání, stáže? Cest je vždy spoustu a záleží na oboru. Dalším krokem je udělat si časový plán. Například nejdéle do konce roku se přihlásím na třítýdenní stáž u firmy XY a podobně. Na změnu oboru je fajn se dívat jako na projekt se vším všudy. To znamená – čeho chci dosáhnout, kdy, kdo mi pomůže, jaké zdroje k tomu mám.
Má nespokojený zaměstnanec zkusit změnu i několikrát, než najde své vysněné místo?
Chtěla bych trochu zbořit mýtus o vysněné práci. Na trhu práce, který je velmi dynamický, nejde o to, že někde na nás čeká dream job a je jen otázka času, kdy na tuto práci narazíme. To je trochu jako idealistické čekání teenagerky na prince na bílém koni. Ano, jsou lidé, kteří měli odmala vizi stát se chirurgem, vystudovali medicínu a až do smrti to dělají. Ale je také spousta lidí, pro které buď práce není důležitou částí života, nebo prostě nemají vyhraněnou vizi a chodí do práce, která není jejich vysněná, ale je „prostě jen O. K.“. A pokud to tak někdo má, tak je to zcela v pořádku. Není nutné být z toho nesvůj, že já svůj dream job nemám, když se všude o tom píše. Někdy máme dream job třeba jen na pár let a pak se posuneme v životě dál.
Doporučila byste například přetrhnout kariéru rokem v méně náročné práci a pak se zase občerstvení vrátit do své profese?
I to může být cesta. Znám hodně takových klientů, třeba právě v období, kdy mají malé děti a nechtějí si nosit práci domů, či ve středním věku zažili dlouhodobě stresovou práci, nicméně nevyhořeli a méně náročná práce je pro ně přijatelnější varianta než třeba úplné volno. Ale popravdě, status v naší společnosti je z velké míry dán naší pozicí na trhu práce. A dát si vědomě třeba rok pracovní pauzu není v našich končinách ještě běžné.
Tak do toho raději nejdou?
Klienti říkají, že cítí velký tlak okolí, které nás často nutí ten odpočinek „odpracovat“. Jedna klientka začala během své roční pauzy pracovat na marketingu firmy manžela, druhá založila mateřské centrum, třetí člověk začal podnikat.
Je změna práce vždy dobrou cestou?
Není to pro všechny a není to rozhodně nutné. Pracovala jsem s jednou klientkou, která dělala patnáct let v korporátu. Chtěla změnu a nevěděla, jak ji provést. Jak jsme společně pracovaly, tak jsme zjistily, že vlastně změnu nechce. Že v dané firmě vždy profesně rostla, je tam spokojená, ale tlak přátel a rodiny, kteří práci měnili častěji, ji vystresoval a ona měla pocit, že by tu svoji práci také měla změnit. Ale opravdu tady platí, co člověk a jeho příběh, to jiná správná rozhodnutí a jiná pravidla.
