Nechcete se zbytečně stresovat? Pomohou osvědčené metody

Jednání či uvažování, za které dříve nebo později platíme zvýšeným stresem, bývá zpravidla to, při kterém jsme pod vlivem emocí a příliš se nekontrolujeme. Říkáme tak věci, které jsou zbytečné, poskytujeme rady, o které nás nikdo nežádal a většinou o ně ani nestojí. Nebo komentujeme okolnosti, které komentovat nemusíme.

Někdy dokonce jde o jednání či uvažování, u kterého by mělo být předem jasné, že k ničemu dobrému nepovede a nejspíš nás bude brzy i zbytečně stresovat. Řada lidí však v tomto jednání přesto i dále pokračuje: v dané chvíli jsou jako slepí.

S oběma typy situací se však lze poměrně snadno vypořádat. Předpokladem je o nebezpečí vědět a osvojit si techniky, jak takovým situacím předejít.

Nevyžádané rady

Řada lidí dokáže velmi rychle posoudit téměř cokoli. Jejich názory či komentáře mohou být přiléhavé a plně na místě. Pokud jste známí tím, že vaše názory přináší nový pohled nebo pomáhají řešit problémy, mohou vás druzí o vaše názory často žádat, a pokud své pohledy a názory vyjádříte, jsou vám za to vděčni. V takové případě není důvod se názorů, komentářů nebo hodnocení vzdávat. V mnoha situacích je ale přesto užitečné s názorem a hodnocením trochu vyčkat. Tedy alespoň tehdy, když se nechcete později zcela zbytečně stresovat.

Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Psychologie pro každý den. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Řada lidí totiž ráda hodnotí názory a prohlášení druhých, komentuje chyby, kterých se údajně dopustili, a nabízí vlastní názory a řešení i tehdy, když se neopírají o dostatečné množství informací a vycházejí jen z velmi letmých dojmů. Dávejte pozor, abyste do této pasti nepadali i vy.

Dojít k tomu může například, pokud jste o správnosti svých názorů pevně přesvědčeni, druzí vás k jejich vyjádření povzbuzují, nebo když jste pod momentálním vlivem emocí. Sklon k rychlým, a nepříliš přesným hodnocením, především těm, která se týkají lidí, jejich vlastností, chování nebo uvažování, totiž stoupá, když jsme rozzlobení nebo podráždění nebo cítíme (často neoprávněnou) potřebu bránit se vůči názorům a hodnocením druhých.

Názory, které takto vyjadřujeme, bývají většinou kritické, a často jsou motivovány snahou upoutat. Takové názory a hodnocení mohou ostatní zraňovat, případně vést ke zbytečným sporům, třeba i s dlouhodobými důsledky.

Takové názory sice mohou být částečně správné, pokud by však s nimi lidé, kteří je pronášejí, chvíli vyčkali, pravděpodobně by našli způsob, jak je vyjádřit méně konfliktně a nepřátelsky. Nebo by došli k závěru, že by tyto názory neměli vůbec ventilovat.

Jde třeba o situaci, kdy nevinná otázka položená kolegovi, kterému se snažíte pomoci, ho zjevně vyvede z míry. Pokud není žádný důvod požadovat odpověď na položenou otázku, je třeba s otázkou vyčkat nebo ji neklást vůbec. Pokračování v rozhovoru by nejspíš vedlo k tomu, že by se váš vztah s kolegou zhoršil, a možná byste si z něj zbytečně udělali nepřítele.

Zbytečné komentáře

Rychle, mnohdy i jen letmo a mimoděk formulované názory a hodnocení jsou často pronášeny i z potřeby určité věci prostě jen komentovat, možná za každou cenu. Lidé, kteří se tak chovají, často nedělají nic zlého – chtějí pomoci, vyjádřit zájem či účast nebo být zdvořilí.

Často však jde o komentáře zjednodušené, které svým obsahem ničemu nepomáhají, a mnohdy naopak škodí. Jednoduchá a na prvý pohled neškodná vyjádření mohou vést ke stresujícím, únavným či dokonce konfliktním situacím. Často spouští sáhodlouhé a neplodné diskuse, v nichž zúčastnění jen utrácejí čas. Jakmile však do diskuse vstoupili a svůj názor vyjádřili, je pro ně obtížné ji opustit.

Jednoduchým příkladem je situace, kdy v závěrečné fázi telefonického rozhovoru, téměř před jeho ukončením vyjádříte názor na určitého člověka, který je vaším společným známým.

Kolega, s nímž rozhovor vedete, však nechce být nezdvořilý a na váš názor či poznámku reaguje dlouhým vyprávěním, které rozhovor zcela zbytečně prodlouží o další čtvrt hodinu. V důsledku toho přijdete třeba pozdě na navazující schůzku nebo nedokážete včas dokončit úkol, který je třeba rychle odevzdat.

Jsme tím, co opakovaně děláme. Jaké zvyky mají úspěšní lidé

I těchto zbytečných letmých komentářů byste se proto ve snaze omezit svůj stres měli vyvarovat. Existuje přitom snadná metoda – v situaci, kdy jste na prahu takového komentáře, se těsně před jeho pronesením kousněte do jazyka.

Když se tato jednoduchá technika stane vaším zvykem, může to podstatně zklidnit váš život. Své poznámky si díky tomu lépe promyslíte, a těch, kterých budete v budoucnu litovat, budete pronášet méně. Tím, že se kousnete do jazyka, získáte čas potřebný k posouzení, zda to, co chcete říci, je opravdu ve vašem nejlepším zájmu.

Jak zavčas přibrzdit Pravidlo „Nechoď tam!“

Ještě vážnější jsou situace, kdy na základě předchozích zkušeností víte, že další pokračování v činnosti, v rozhovoru, ale i v úvahách či ve sporu, již není vhodné. Jde o situace, kdy víte, nebo cítíte, že toto jednání k ničemu příznivému nepovede. Pokud si nechcete přivodit zbytečný stres, je namístě zavčas zabrzdit.

Příkladů je řada, a doporučení „zavčas přibrzdit“ by se mělo stát jedním z důležitých pravidel našeho života. Uplatnit ho můžete například tak, že si v těchto situacích sami pro sebe řeknete: „Nechoď tam!“

Šest varovných signálů, které upozorní, že je čas změnit zaměstnání

Můžete to pronést například v situaci, kdy jste na konci náročného dne unaveni, máte pocit, že se vám nic moc nepodařilo, a začnete uvažovat, že byste možná své místo měli opustit a věnovat se něčemu jinému. Když si řeknete: „Nechoď tam!“, rozhodnete se v úvahách na toto téma nepokračovat. V opačném případě je velmi pravděpodobné, že se budete cítit ještě hůře. Je proto rozumnější s těmito úvahami vyčkat, až se budete cítit lépe. K zamyšlení lépe poslouží čas, kdy své úvahy povedete objektivněji a bez přílišných emocí.

Obdobný je případ, kdy máte sklon s někým soupeřit, přestože víte, že vám nejde o „věc“, ale jen o soutěžení jako takové.

Totéž se týká situace, kdy dojde ke sporu, kde jste pevně přesvědčeni, že máte pravdu. Když ale nejde o nic podstatného, není důvod v něm pokračovat. Pokud necháte druhou stranu v představě, že má pravdu, ušetříte si zbytečný stres, a možná i čas a energii na něco produktivnějšího – například na spor, na němž skutečně záleží.

Stejné pravidlo je vhodné uplatnit i v situaci, kdy se na někoho rozzlobíte a máte chuť mu pod vlivem emocí něco nevybíravého říci. V takovém případě je rozhodně namístě si říci: „Nechoď tam!“

Pokud si toto pravidlo osvojíte a budete se ho držet, ušetříte si řadu zbytečných stresů.