„Firmy si začínají uvědomovat, že zaměstnanci mají různé potřeby, očekávání, ale také různé kariérní možnosti a preference,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.
Jaké konkrétně?
Například čtyřicátý rok života je pro kariéru hodně kritický, člověk má za sebou dostatek zkušeností a očekává se, že přinese firmě největší výkony. Současně se ovšem o čtyřicátnících hovoří jako o takzvané sendvičové generaci, která je nejvíce zatížena péčí o nedospělé děti na jedné straně a stárnoucí rodiče na straně druhé. Na tuto generaci je s ohledem na jejich životní období kladeno nejvíce nároků. Pak jsou lidé nad padesát let, což je věková skupina, která se v souvislosti s age managementem studuje nejčastěji.
Bojíte se změnit práci po čtyřicítce? Navštivte portál jobDNES.cz a vyberte si nejlepší zaměstnání. |
Ti jsou vnímáni jak?
To jsou lidé, kteří mají pro zaměstnavatele často „nálepku“ odcházející generace. Pokud jde o rekvalifikace nebo vzdělávání, firmy do nich obecně investují méně než do mladších zaměstnanců. Samozřejmě není možné generalizovat, každý zaměstnavatel to má v Česku nastavené jinak.
Věk odchodu do důchodu se bude neustále zvyšovat. Je vůbec lidský organismus schopný tak dlouho pracovat?
Pracovat v plném nasazení do 65 a více let je pro řadu seniorů obtížné. Záleží však samozřejmě na profesi, pozici a pracovních podmínkách. Výzvou však může být také právě odchod do důchodu. Ten je, zvlášť pokud jde o strmý odchod ze dne na den, jednou z nejkrizovějších a nejstresovějších situací v životě. Mnoho lidí zažívá šok, lidé znovu hledají a nastavují běžné rituály, smysl a náplň života. Ne vždy odchod do důchodu posiluje jejich psychické a fyzické zdraví, spíše naopak. Z našich výzkumů také vyplývá, že seniory v Česku netrápí tolik ekonomické a finanční problémy, ale v daleko větší míře pocity osamělosti nebo ztráty sociálních kontaktů.
Co je tedy psychicky náročnější? Pracovat dlouho, nebo být dlouhou dobu v důchodu?
Vnímáme-li práci jako nutné zlo, kam musíme chodit jen pro to, abychom se uživili, a každým dnem vyhlížíme důchod, který vnímáme jako synonymum svobody, volného času a žádných povinností, tak je samozřejmě práce pro nás náročná a stresující. Pro řadu lidí je však práce místo, kde se realizují, kde jsou oceňováni, potkávají se se zajímavými lidmi z různých generací, mohou předávat své zkušenosti, ti často do důchodu nespěchají a i v důchodovém věku zůstávají aktivní a v kontaktu se zaměstnáním. Do budoucna nejspíše převládne model, kdy pracovně aktivní věk umožní kromě pracovních povinností také realizovat volnočasové aktivity a důchodový věk naopak nabídne lidem možnost zůstat pracovně aktivní.
Řada lidí má psychicky náročná povolání, například učitelé. Je dobré, aby tito lidé skutečně tak dlouho pracovali?
Učitelé jsou velmi specifická profese. Umím si představit, že by na základních a středních školách měli nárok na takzvaný sabatikl. V některých západních zemích to již funguje. Vyučující mají po sedmi letech praxe nárok na až jeden rok placeného volna, který využívají pro další studium, přípravu materiálů, čerpání zkušeností a regeneraci.
A co třeba zdravotní sestry?
Zdravotní sestry a další dvě profese jsou centrem našeho výzkumného zájmu. Zabýváme se lidmi, kteří pracují jako řidiči a řidičky autobusu, bankovní úředníci a zdravotní sestry a bratři. To jsou tři profese, které jsou denně vystaveny kontaktu a interakci s lidmi, u kterých syndrom vyhoření skutečně hrozí a to i v dobách „normálních“, kdy celá společnost není po dlouhé měsíce sužována pandemií.
A co tedy přesně čeká zaměstnance v těchto profesích?
Jejich společným rysem je každodenní služba mnoha lidem a péče o ně. Pokud jde ale o další vývoj, tady již pozorujeme rozdíly, především s ohledem na digitalizaci a automatizaci. Z rozhovorů s bankovními úředníky vyplynulo, že digitalizace, využívání aplikací a online prostředí postupně nahrazují řadu činností, které v bance za přepážkami běžně vykonávali, u této profese je patrné, že postupně zřejmě zcela vymizí. Budou se muset rekvalifikovat, případně hledat práci v jiných sektorech. Řidič/ka autobusů je profese stále nezastupitelná, hovoří se o autonomních vozidlech, ale představa, že by na českých silnicích jezdily autonomní autobusy plné cestujících, je vzdálená. Kvůli zodpovědnosti za bezpečnost cestujících, důrazu na dochvilnost i dennodennímu stresu při řešení dopravních situací je u nich prodlužování odchodu do důchodu velmi problematické. A pečovatelské profese obecně jsou na vzestupu. Společnost stárne, lidí trpí osaměním, potřebují péči a mezilidský kontakt, také mladí lidí však volí často single život a za mezilidský kontakt, který dříve dobře saturovala rodina, jsou ochotni platit, například za maséry, psychology, terapeuty či kouče.
Určitě není vhodné, aby člověk v pozdějším věku vykonával fyzicky náročné povolání. Nabízí se jít dělat školitele v tomto oboru, ale předpokládám, že tolik volných míst není. Jak lze toto vyřešit?
To je samozřejmě problém. Myslím si, že v těchto případech přinese řešení digitalizace. Již nyní víme, že i v zemědělství je řada fyzických prací nahrazována automatizací. Nicméně stroje nenahradí úplně všechno a zvyšuje se poptávka po lidech, kteří automatická a robotická zařízení budou umět ovládat, vymýšlet a programovat. Umím si představit, že by se pracovní týden zkrátil na čtyři dny nebo na šest hodin denně. Ve čtyřiceti člověk už zná svoji profesi a měl se zamyslet na tím, jestli chce dělat to, co dělá, případně se zkusit rekvalifikovat, vyzkoušet něco jiného.
Nehrozí v tomto případě situace, kdy si člověk řekne, že se už nic nového učit nechce?
Přiznám se, že někdy jsem sama zděšená, že lidé v mém věku, těsně po čtyřicítce, si řeknou, že už jim to nestojí za to. Toto myšlení se musí změnit. Všechno je to o stereotypech, které všichni máme v hlavě od dětství. Padesátníka si představujeme jako šedivého pána, se kterým se už nepočítá. Líbí se mi, že dneska už začínají být filmy pro děti, kde hlavní hrdiny představují starší lidé, třeba animovaný film Vzhůru do oblak, kde jako hlavní hrdina vystupuje dědeček, který zažívá velká dobrodružství.
Takže představu o starším člověku je nutné měnit už od dětského věku...
Určitě. Samozřejmě existují takzvané autostereotypy, to znamená, že každý máme stereotyp o sobě samém, který nás hodně ovlivňuje. Třeba pětapadesátileté ženy už si často nevěří, obávají se, že to s tím počítačem nezvládnou. Raději řeknou, že tomu už nerozumí. Je to ale pouze o jejich postoji. V tomto případě určitě fungují generační vzory. Jakmile vidí, že to například Pepík nebo Maruška od sousedů zvládli a přineslo jim to něco pozitivního, zkouší to také.
Zaujalo mě, že lidé by už ve čtyřiceti měli přemýšlet o své budoucnosti. Funguje to tak v praxi?
Například zaměstnavatelé ve Finsku a v některých dalších zemích začínají měřit pracovní schopnost už od čtyřicátého roku života a používají takzvaný index pracovní schopnosti, který se skládá z několika dotazníků. Jednu část vyplňuje zaměstnanec, další část zaměstnavatel a poslední část také závodní lékař. Dotazník měří zdravotní a psychickou kondici lidí. Zaměstnanci odpovídají, jak se sami cítí, zaměstnavatel hodnotí jejich výkonnost, lékař jejich zdravotní stav. Na základě vyhodnocení těchto tří částí dotazníku se spočítá index pracovní schopnosti, který ukazuje schopnost pracovníka pracovat aktuálně a poté i v dalších letech. Mají tak možnost připravit se na další kariéru.
Takže v Česku to není obvyklé...
V Česku to je individuální. V rámci našich výzkumů doporučujeme, aby si zaměstnavatel každý rok se svým zaměstnancem sedl a hovořil o jeho budoucí kariéře, to znamená, jestli chce v podniku dále zůstat, jestli chce zůstat na stejné pozici, zda má zájem o rekvalifikaci a jakou konkrétně, případně mu zaměstnavatel může vhodný kurz doporučit. Pokud se podaří nastavit pracovní prostředí a pracovní podmínky akceptovatelné pro zaměstnance, v nichž bude motivovaný, aby podával stabilní výkon, bude to jistě přínos i pro zaměstnavatele. Také bych zmínila, že se často ptáme zaměstnanců, zda pracují s vášní a nadšením. Pokud ano, jde o rizikový faktor a v tomto případě hrozí syndrom vyhoření. Člověk samozřejmě musí pracovat rád, ale nemůže do práce dávat úplně všechno.
Jak člověk na sobě pozná, že už svému povolání nestačí?
Projevů je celá řada. Záleží na tom, jakou práci člověk vykonává. Pocity vyhoření se mohou projevovat únavou, člověk není schopný se na nic soustředit a přeskakuje od jedné činnosti ke druhé, nebo ho práce nebaví, netěší. Řada lidí se cítí nejhůř v neděli odpoledne, kdy končí víkend a představa nekonečně dlouhého pracovního týdne u lidí vyvolává úzkosti a stres. Ne vždy to souvisí s věkem.
A jaká konkrétní povolání je podle vás možné dělat celý život?
Pro řadu lidí je povolání posláním a jsem přesvědčená, že by neměnili. Určitě to jsou lékaři a učitelé, a to i přesto, že jde o náročná povolání. Také kreativci často žijí prací, umělci, herci, grafici, vědci, spisovatelé, vývojáři. Jejich práce se mění a vyvíjí, člověk se stále někam posouvá. U pomáhajících profesí to může být podobné, i když jsou to vyčerpávající každodenní aktivity, lidé popisují, že když pomohou zlepšit život jiným lidem, jsou i oni sami šťastní.
