U opic se dnes podává k večeři čočka. Některé dostanou navíc ještě vejce natvrdo. Nejvíc se mohou těšit lemuři. Pro ty si Monika Nováková, která v plzeňské zoo pracuje jako ošetřovatelka primátů, připravila navíc sladké sušené datle. Nakrájela si je do kapsy a vede nás k jejich výběhu. „To ať si mě můžete vyfotit s nějakými zvířaty,“ říká.
Lemuři jsou mezi primáty v plzeňské zoo „nejhodnější“. Ošetřovatelé mohou bez obav vlézt přímo k nim do výběhu. To třeba u šimpanzů nepřipadá v úvahu.
Čtěte také |
Mezi primáty s krásnými pruhovanými ocasy nastává pozdvižení. Skáčou po nás a hledají, kde pro ně máme schovaného něco na zub. Jednoho si můžeme i opatrně pohladit, má hebkou a velice hustou srst. Monika vysvětluje, že lemuři mají na spodní čelisti dvě řady zubů, aby si svou srst mohli pravidelně čistit.
Hned nás však varuje, že i u lemurů je třeba, abychom byli opatrní. Ani madagaskarské poloopice prý nejdou pro kousnutí daleko. „Návštěvníci velmi často nedbají na bezpečnostní upozornění a na lemury, kteří pobíhají volně mezi nimi, sahají nebo jim dávají sušenky. Bývá tu problém hlavně s dětmi. Pracuji tu už dlouho a vidím, jak se děti mění. Dnes často nemají ke zvířatům vztah, jsou drzejší a nedbají na žádná upozornění. Když je pak lemur kousne, rodiče jdou a nadávají nám. V létě proto často odpoledne jen chodím a napomínám návštěvníky. Často to vůbec nepomáhá,“ povzdechne si ošetřovatelka.
Celý den na nohou
U opic v plzeňské zoo pracuje Monika Nováková už šestnáct let. Kompletně se stará o jejich komfort: připravuje zvířatům krmení, čistí výběhy a sleduje jejich zdravotní stav.
„Sami si vymýšlíme a přestavujeme výběhy, voláme veterináře, když zvířata onemocní a následně se o ně staráme. Lidé si často myslí, že ošetřovatelé tráví čas mazlením se zvířaty. Drtivá většina zvířat v zoo však není kontaktní a nic takového se tu neděje. My se navíc snažíme co nejvíce simulovat přírodní podmínky,“ vysvětluje sympatická ošetřovatelka a zamíří k šimpanzům - největší chloubě plzeňské zoo.
Právě u jejich výběhu vezmou jakékoliv představy o zábavném hraní s opičími mláďaty za své. „K šimpanzům vůbec nechodíme, to by bylo velice nebezpečné. Jsou choleričtí a mají čtyřikrát větší sílu než člověk, takže i veškerá naše manipulace s nimi probíhá přes mříže,“ říká ošetřovatelka.
Jakmile opicím něco je, musí se volat veterinář, který je narkotizační zbraní neboli „foukačkou“ uspí, teprve pak se k opici může přiblížit a ošetřit ji. Vzadu u mříží nás však čeká Maruška, nejkontaktnější šimpanzí samice z plzeňské tlupy. Je také jediná, která se i částečně trénuje.
Výcvik probíhá na velmi podobném principu jako u psů, za správně provedený cvik dostává šimpanz odměnu v podobě oříšků. Maruška nám ukazuje, že na povel umí nastavit k mříži ucho, oko nebo nohu. Tyto cviky jsou důležité, protože tak ošetřovatel může snadno zkontrolovat zdravotní stav nebo zvíře i ošetřit.
„Nejvyšší meta by byla, kdyby si ode mne časem nechala dát injekci, aniž by se musela uspávat foukačkou jako ostatní šimpanzi. Jestli toho dosáhneme, nevím,“ krčí rameny Monika.
Dřina, nebo vysněná práce?
Její práce, jak říká, není vůbec jednoduchá a fyzicky je poměrně náročná. „V zimě často přecházíte z pavilonů, kde je okolo pětadvaceti stupňů, do venkovního mrazu, což organismus nenese úplně dobře. Navíc jste celý den na nohou a v podstatě se nezastavíte. Pro mě je to však vysněná práce. Nikde bych neměla takovou šanci se o zvířata starat, pracovat s nimi a dostat se k nim tak blízko,“ vypráví.
Práce ošetřovatele zvířat v zoo může být pro řadu lidí sen. Jak se k němu dostat? Monika studovala ochranu životního prostředí, ale zájemce o práci v zoo podle ní může přijít z jakéhokoliv oboru. Mnohem důležitější než vzdělání je vztah ke zvířatům a hlavně pořádná chuť do práce. Konec pracovní doby totiž kolikrát neznamená, že položíte nářadí a jdete domů.
Může se hodit |
„Ošetřovatelé sice mají pracovní dobu, jakmile se ale něco děje, spěcháme do práce, ať je kolik chce. My jsme tu u opic čtyři. Když jsou zvířata nemocná nebo třeba rodí, střídáme se u nich a pracovní doba pak přestává platit, běžně tu pak býváme od rána do noci,“ říká Monika.
Dobrý ošetřovatel se pozná podle toho, že právě v takovéto chvíli nechce u zvířat chybět. „Když třeba některá z našich samic rodí, všichni si přejeme u toho být. A pokud se mládě podaří odchovat, je to pro nás obrovský úspěch a pocit zadostiučinění, že děláme naši práci dobře,“ popisuje Monika. Zároveň však dodává, že se mezi matku a mládě nemíchají a nepraktikují umělý odchov ani v případě, když se matka o mládě nestará vzorně. Nechávají to zkrátka na přírodě, aby si zvířata stále v co největší míře uchovávala svoji přirozenost a v zahradách nedegenerovala.
Zamkla jsem tu mříž?
Cestou ke gibonům řešíme, zda je práce ošetřovatele náročná nejen fyzicky, ale také psychicky. „Nemusíte se tu dovolovat, jestli můžete jít na záchod, nestojí nad vámi od rána do večera šéf. Na druhou stranu máte zodpovědnost za to, aby bylo o zvířata postaráno a aby byla zabezpečena. Kdyby třeba utekl šimpanz a ublížil návštěvníkovi, bude to samozřejmě moje chyba. Proto mě často najednou i doma přepadne myšlenka, jestli jsem opravdu zamkla všechny zámky a udělala vše, co mám. I po letech si raději všechno kontroluji dvakrát,“ popisuje.
Práce ošetřovatele může být podle Moniky někdy i plná emocí. Vypráví o samici šimpanze, která žila v Plzni velmi dlouho, byla hodně kontaktní a cvičitelná a uhynula ve svých pětačtyřiceti letech. „To už vám prostě slza ukápne, to je jasné.“
Šimpanzi se dožívají čtyřiceti až pětačtyřiceti, ale i ostatním opicím je tu běžně přes dvacet. „Většina z našich opic je tu se mnou vlastně celých těch šestnáct let od doby, co jsem nastoupila. A doufám, že tu spolu budeme, dokud neodejdu do důchodu,“ směje se Monika.
Ze zoo se totiž neodchází. Většina pracovníků zahrady stráví mezi zvířaty velkou část svého profesního života. Pokud se nějaké místo přece jen uvolní, přihlásit se může kdokoliv. Plzeňská zoo přijímá také brigádníky, ze kterých se později mohou stát zaměstnanci na plný úvazek.
Tuto cestu Monika doporučuje všem zájemcům o práci ošetřovatele. „Zkusíte si, jaké to vlastně je a co to obnáší, a pak se rozhodnete, jestli opravdu ošetřovatelem chcete být. U primátů už například několikátou sezonu pracuje jeden brigádník, který si dodělává školu. Už jsme si ho vychovali a po dokončení školy k nám bude moci nastoupit nastálo. U nás je to většinou tak, že jakmile někdo nastoupí a přežije první rok, už pak zůstává napořád,“ usmívá se.
Pro peníze to však dělat nemůžete. „Nemáme služební auta nebo telefony a opravdu tady nezbohatneme. Pro mě je to ale práce snů a doufám, že už tu zůstanu. A co bych si přála? Kdyby se ještě v příštích letech podařilo vybudovat novou expozici a dovézt sem orangutany. To by pro mě byla asi největší výzva,“ dodává ošetřovatelka primátů.
