„Byl jsem vedoucím brigády soutěžící o hrdý titul Brigáda socialistické práce, ale měl jsem kolegyni, která zásadně chodila pozdě. Abychom o titul kvůli ní nepřišli, občas jsem to za ni odpíchl. Jenže někdo to vykecal, a tak se to probíralo i na schůzi ROH,“ zazněla v jedné internetové diskusi vzpomínka na to, co taky dokázal plechový postrach značky Elektročas způsobit.
Nechcete chodit do práce přez píchačky? Najděte si lepší práci na internetovém portálu jobDNES.cz. |
Docházkové hodiny se staly i součástí scény z filmu „Marečku podejte mi pero!“:
„Pocem, Hujer, tohleto mi musíš vysvětlit,“ lítí se Jiří Kroupa senior na železniční točně za hlavní branou: „Podívej, tady máš v pondělí píchnuto příchod 6.00 a hned zase odchod 6.02 a hned zase příchod 6.03. To znamená, že se tou vrátnicí couráš sem a tam?“
Budíček, hodiny už čekají!
Ač je v našich krajích symbolem píchaček právě pražská firma Elektročas, nebyla jedinou, natož první, jež továrny zásobovala technikou dohlížející na dodržování pracovní doby. Zatímco její historie se píše přesně jedno století, dějiny píchaček jsou ještě o sedmdesát let delší.
Jakmile se totiž rozjela průmyslová revoluce naplno, bylo potřeba mít přehled o tom, kdo do práce dorazil a kdo se zapomněl doma. A že to byla fuška přijít včas!
Už to probuzení – protože chudí pracanti neměli budíky, museli je tahat z postelí takzvaní klepači, kteří s tyčí v ruce obcházeli dělnické domky a nemilosrdně tloukli jejich obyvatelům do dveří a oken.
Když už dělníci přišli do továrny, čekal je tu po roce 1855 vynález jistého Johna Adamse: kontrolní hodiny, které Český spolek horologický popisuje, že „měly buben rozdělený do přihrádek po 10 minutách. Přicházející pracovník sejmul z nástěnky svůj žeton a hodil ho do otvoru v hodinách. Pověřený pracovník zaznamenal čas příchodu podle toho, do které přihrádky žeton spadl.“ Prosté, že?
Než se dalo IBM na počítače
Protože pokrok v 19. století prostě nešel zastavit, byly zakrátko i hodiny na plechové štítky zastaralé. Především přelom 80. a 90. let byl v tomto směru plodný.
V roce 1888 si nechal skotský lékař a matematik Alexander Dey patentovat ve Spojených státech hodinový stroj s velkým číselníkem a otočným ramenem. Každý zaměstnanec měl na ciferníku přidělené číslo, k němuž přitlačil konec „ukazovátka“, a tím se na papír uvnitř obtiskl den a čas příchodu či odchodu. Ty největší stroje takto dokázaly obsloužit až dvě stovky lidí a rozměry připomínaly menší orloj.
Ještě o kus propracovanější byl nápad amerického klenotníka Willarda Le Grand Bundyho, který si nechal za Atlantikem patentovat roku 1890. Právě on vymyslel skutečné píchačky – stroj s nezbytným číselníkem totiž propichoval papírový štítek každého zaměstnance.
O tom, jak populární tenhle vynález byl, svědčí, že se píchačkám začalo ve slangové angličtině říkat „bundy“ a v australské angličtině výraz vydržel dodnes. Na rozdíl od firem bratrů Deyových i Bundyových – obě totiž postupně pohltila ambiciózní společnost ComputingTabulating-Recording Co., která se zpočátku věnovala výrobě docházkových hodin, vah nebo mechanických kráječů masa a sýra.
Společnosti se přitom daří stále, byť změnila výrobní sortiment. Od roku 1924 si říká International Business Machines neboli IBM a specializuje se na informační technologie.
Každý píchá jen sám za sebe!
Pramáti píchaček, jež hlídaly pracovní morálku v socialistických továrnách, se ovšem zrodila v jiné hlavě. Ta patřila Danielu M. Cooperovi z amerického Rochesteru a na svůj vynález získal patent 30. října 1894.
Jestli jste někdy viděli film Charlieho Chaplina „Moderní doba“, možná si vybavíte komikovo poskakování kolem pendlovek v obklíčení papírových štítků. Ano, to byl on, „dělníkův zapisovač času“, ve kterém si zaměstnanci při nástupu na směnu proděravěli osobní papírovou kartu speciálně kódovanou dírou.
Pokud by vás zajímalo, co se přesně stalo s Cooperovým patentem, tedy krom toho, že se za pár let stal noční můrou všech absentérů, pak vězte, že ho jeho vynálezce zanedlouho prodal jednomu lokálnímu byznysmenovi, který jej uvedl na trh pod jménem Rochester. Později se ukázalo, že dělníkův hlídací pes válcuje efektivitou Deyovy orloje i Bundyho píchačky – tudíž ho čekal stejný osud: skončil v portfoliu společnosti IBM.
Stroj byl rychlý, výkonný, poměrně blbuvzdorný, prostě ideální Kerberos u vrátnic velkých fabrik, kterými procházely tisíce zaměstnanců. A tak se rozšířil po Americe i Evropě, Československo kapitalistické i socialistické nevyjímaje. Možná si ještě sami pamatujete nevděčná jitra, ceduli s pohrůžkou, že každý píchá jen sám za sebe, a zařinčení docházkových hodin – to aby snad někdo opravdu nechtěl tajně „odpíchnout“ za zpozdilého kolegu.
I když znáte Čechy, ti se nenechají rozhodit ani sebelepším americkým vynálezem. „Někdo si nechal odpíchnout od někoho z noční směny, někdo kartu násilím vrazil do hodin a odpíchl si další den, ale nejlepší bylo kamarádit se spojovacím technikem. Ten měl klíč od hodin, aby je mohl seřizovat, a v kumbálu měl i vyřazenou tiskárnu a klidně vám mohl natisknout měsíc dopředu,“ vzpomíná v diskusi bývalá zaměstnankyně ČKD. Tak asi tak...
I odpočinek je třeba hlídat
Dnešní docházkové hodiny, které z firem nevyhnala ani renesance kapitalismu, už vypadají úplně jinak. Tedy ne všude, samozřejmě. Třeba ve výrobě plechových hraček Kovap se dál rachtá původními píchačkami a z krnovské Kofoly zmizely docela nedávno.
„Píchačky jsme zrušili před 15 lety, fyzicky jsme je ale z jistého sentimentu odstranili teprve nedávno,“ přiznává Daniel Hojník, HR manažer Kofoly ČeskoSlovensko, kde teď hlídají odpracované hodiny turnikety s čtečkou ID zaměstnaneckých karet.
Právě čipové karty jsou v Česku nejčastější variantou kontroly docházky, byť jsou dostupné i cloudové systémy využívající polohu GPS či čtečky biometrických údajů.
Rozhodně to tedy nevypadá, že by „píchačky“ zmizely, ač se svět po covidové pandemii o kus pootočil. A nejde o to, že by bylo nutné být denně v 6.00 na vrátnici, ono tady jde spíš o zdraví. Unijní soudní dvůr v Lucemburku totiž rozhodl, že členské státy musí od zaměstnavatelů vyžadovat, aby zavedli systém měření délky pracovní doby u všech – těch, kteří jsou na pracovišti, i těch, kteří pracují na home officu či v terénu. Díky takovému systému je totiž možné kontrolovat, zda všichni dodržují nepřetržitý denní 11hodinový odpočinek.
Jednotný Elektročas
Pokud vás zajímá historie měření času, a to nejen docházkovými hodinami, můžete si naplánovat výlet do Národního technického muzea v Praze na Letné. Do 8. října 2023 je tu otevřena výstava Jednotný Elektročas, která připomíná dvě důležitá výročí: sedmdesát let od založení pražského podniku Elektročas a rovné století od vzniku firmy Jednotný čas. Hlavním tématem výstavy je takzvaný systém jednotného času.
„Tím rozumíme soustavu synchronizovaných elektrických hodin, které zobrazují v továrnách, školách, na úřadech či nádražích centrálně distribuovaný časový údaj. Centrem soustavy je zdroj časové informace, tzv. mateční hodiny či ústředna, který vysílá v pravidelném rytmu elektrickým impulzem časový signál do podružných hodin,“ vysvětluje autor výstavy David Hamr.
Součástí systému mohou být školní zvonky, sirény oznamující začátek směny nebo „píchačky“. Jedny z nich, kontrolní hodiny americké firmy ITR z přelomu 19. a 20. století, jsou v muzeu také k vidění.