Značnou část světa postihl v poslední době sklon přehodnocovat činy lidí, kteří se tak či onak zapsali do historie. O smyslu této podivné aktivity lze vážně diskutovat. Jeden, byť spíše nechtěný význam, však tento proud nesporně má.
Nemám na mysli ničení soch či dalších památek, ale zamyšlení se nad tím, proč jistí lidé v určitých situacích v minulosti jednali tak, jak jednali. Jde především o situace, kdy nesporně schopní a inteligentní jedinci jednali způsobem, který jako sporný musel v jejich době vyhlížet i pro ně samotné.
Morální zbabělost?
V USA se jednou z hlavních historických postav, kterou výše uvedený trend zasáhl, stal generál konfederační armády ve válce Severu proti Jihu, Robert. Lee. A to přesto, že jeho nestranní životopisci z pozdější doby soudili, že tento schopný a inteligentní vojevůdce nikdy přesvědčeným stoupencem otroctví nebyl.
Jan Urban (1953)
 |
Na stranu Jihu se však přidal proto, že v sobě nenašel odvahu jít proti názoru převážné části svého společenského okolí. Tedy své širší rodiny či společenských a politických kruhů, které ho obklopovaly. Jeho okolí ho požádalo, aby vedl armádu, a on, aniž by příliš váhal, souhlasil.
Postavit se převažujícímu názoru svého okolí vyžaduje odvahu. Někdy možná i větší, než je odvaha na bojišti. Částečně jde nepochybně o odvahu či naopak zbabělost morální. Nejde však jen o ni.
Konformní sklony
Ukazují to i poměrně jednoduché psychologické experimenty, provedené s dětmi i dospělými. Příkladem je pokus, kdy je určitý člověk požádán, aby určil správné řešení určitého snadného příkladu, například stanovil, která z čar na obrázku je rovnoběžná s ostatními. Ještě před tím, než se k úkolu vyjádří, jsou však o týž názor požádáni i další lidé kolem stolu, kteří jsou „navedení“, a s výzkumníky spolupracují. Jejich úkolem je odpovědět na otázku nesprávně.
Výsledky těchto pokusů opakovaně ukázaly, že zhruba dvě třetiny testovaných lidí (tedy těch, od kterých byl požadován jejich skutečný názor) následovaly ve svém názoru ty, kteří se vyjádřili před nimi. Zjevně tak tito testovaní vybrali nesprávné řešení. Když byli dotázáni, zda neměli podezření, že řešení, které volí, je nesprávné, vyjádřili se, že určité tušení měli, že se však přesto rozhodli připojit se ve svém mínění k většině.
Práce pro všechny na portálu jobDNES.cz |
Učinili tak podle své výpovědi i tehdy, když si byli nesprávností „svého“ řešení jisti nebo když si byli dokonce téměř jisti i tím, že se jim jejich sklon přidat se k většině nemusí při hodnocení jejich výsledků osobně vyplatit. Zjevně tak dali najevo, že čelit společenskému tlaku není jednoduché: snaha či touha být ve shodě s ostatními může být totiž důležitější, než vyjádření vlastního názoru.
Příčiny a důsledky konformního jednání
Skutečnost, kterou tyto či podobné pokusy dokládají, je ještě závažnější, než by se na prvý pohled mohlo zdát. Ukazují, že sklon držet se názoru většiny, především lidí, kteří nás bezprostředně obklopují, je v souladu s vrozenými a hluboce zakořeněným lidskými instinkty. V moderní době tvoří tuto skupinu kromě naší rodiny a blízkých přátel často i spolupracovníci či komunita, ve které žijeme.
Pochopit, odkud se tento sklon v lidské historii vzal, není složité. Vznikl proto, že podporoval soudržnost skupin, ve kterých naši předkové žili, a byl tak pro jejich přežití vysoce důležitý. Navíc je tento vrozený sklon většinou silně podporován výchovou, a to především tehdy, když daná skupina či společnost považuje určité názory či postoje pro své přežití za důležité.
Podobně jako jiné vrozené či získané sklony není však ani tento bez problémů. „Sociální zvířata“ (jak lidský rod označil Aristoteles), která se jich za všech okolností drží, mohou totiž občas přivést do nesnází. Platí to především tehdy, když vysoká konformita vede k tendenci potlačovat jakékoli odlišné názory. Pochod ve společném rytmu dokáže totiž i z géniů občas dělat hlupáky.
Není proto divu, že tento sklon přivedl v historii některé skupiny, organizace, ale i národy do záhuby, či alespoň na její okraj. Je to i případ některých firem, jejichž vedení včetně zaměstnanců šlo v určité situaci (ať již z obav nebo představy, že „v jednotě je síla“) hlavně o to, být s ostatními zajedno. Přílišná či téměř dokonalá názorová shoda však většinou nevěští nic dobrého. Nejčastěji jde o vítězství jednoty nad zdravým rozumem, jež může danou organizaci přijít draho.
Význam případu generála Lee
Případ generála Lee, uvedený výše, tak poukazuje na nadčasový problém. Odráží význam schopnosti vyjádřit názor, který zpochybňuje přesvědčení většiny našeho blízkého společenského okolí, nebo s ním aspoň není zcela v souladu. A to především tehdy, když je toto přesvědčení chápáno jako základ stávajícího společenského či firemního uspořádání.
Poukazuje i na to, že je nebezpečné, pokud jsme v mládí i dospělém věku, vedeni výchovou i nejrůznějšími manipulacemi k tomu, abychom určité názory přijali. Často jen proto, že jsme členy skupiny, která dané názory ve své většině sdílí. K názorům tohoto typu mohou přitom patřit i ty, které nám říkají, co si máme myslet o nejrůznějších historických vojevůdcích.
Jak konformitu překonat
Překonat vrozený i získaný sklon ke konformitě není snadné. Velmi často je to však navýsost důležité. V sázce může být totiž hodně.
Problému, jak toho dosáhnout, se věnovaly i další experimenty. V jednom případě šlo o téměř stejný pokus popsaný výše, jen provedený s mírnou modifikací. Spočíval v tom, že jeden z testovaných, který se měl vyjádřit nesprávně, dal ve svém mínění najevo, že o názoru ostatních členů „navedené“ skupiny má určité pochybnosti, a že správné je možná řešení jiné.
Neřekl to nijak kategoricky, ale naopak velmi jemně. I tato jemná pochybnost měla však na mínění pokusných lidí dramatický vliv. Podíl těch, kteří hlasovali s „navedenou“ většinou, se výrazně snížil, a velká většina z nich dala na svůj vlastní názor.
Kritické myšlení není hendikep
Závěry, které z uvedených pokusů plynou, jsou nasnadě. Většina z nás trpí vrozenými obavami, že dá-li najevo názor, kterým se odchýlí od „své“ skupiny, která je pro nás důležitá, o členství v této skupině přijdeme, nebo se v ní alespoň nebudeme cítit zrovna komfortně. Problém však nemusí být tak vážný, jak se zdá. Příliš složité nemusí být ani jeho řešení.
Občas totiž postačí, když názory, kterými se lišíme, vyjádříme taktně a s úctou k mínění většiny. To se totiž právě z toho důvodu může velmi často překvapivě změnit. Může se totiž stát, že značná část lidí, jež skupinu tvoří, je v podobné situaci jako my. Ani oni si nejsou skupinovým názorem zcela jisti, ani oni se však z nejrůznějších obav či dalších důvodů od něj nechtějí odchýlit. Naše jemné a taktní vyjádření, které s jejich názory rezonuje, však může jejich postoj změnit.
Vyjádřeno jinak, svůj názor nemusíme vždy vyjadřovat příliš silně. Často postačí jen klidné vyjádření pochybností, a skupina „zombií“, držící se úpěnlivě shody, se téměř rázem promění ve skupinu schopnou vlastního uvažování či dokonce jeho vyjádření.
Samostatné a nezávislé myšlení může pochopitelně některým, ať již ve společnosti či organizaci, znít nebezpečně. Na schopnosti samostatně myslet však nic nebezpečného není. Neznamená morální anarchii ani tendenci přijmout jakýkoli nápad, který stávající zvyklosti mění. Nevyžaduje ani odmítnout osvědčené pravdy podložené důkazy. Brání jen sklonu ke „skupinové mentalitě“, tedy chybnému uvažování, ke kterému dochází jen proto, že se ho drží i ostatní.
