Proč jsou patologičtí lháři nebezpeční a jak tyto mýtomany rozpoznat

Nejčastějším důvodem, proč lidé lžou, je, že se tím snaží získat určitý prospěch či výhodu, někdy i zastřít okolnost, o které se domnívají, že by ji ostatní znát neměli. Někteří lžou i proto, že jsou škodolibí, a lidem kolem sebe se snaží ublížit, přivést je do problémů nebo jim „jen“ trochu zkomplikovat život.

Spektrum lhářů se tím však zcela nevyčerpává. Existují totiž i lidé, kteří lžou téměř vždy a všude. Jde o patologické lháře, osoby, které lžou prostě jen proto, že lhát potřebují.

Sklon k patologickému lhaní bývá v psychologii označován jako mýtomanie, nebo též „bájivá lhavost“. Jeho starším označením je však název možná ještě přiléhavější, a to syndrom barona Prášila.

Lidé, které tento syndrom postihuje, mají totiž nejen sklon lhát, ale i tendenci spřádat ze svých smyšlenek a nepravd složité či dlouhé příběhy – vyjádřenou současnou terminologií „narativy“. O svých lžích či mýtech bývají přitom často nevývratně přesvědčeni.

Základní obrana před těmito lháři spočívá ve schopnosti je zavčas rozpoznat, nedopřávat jim sluchu, a jejich příběhy se neřídit.

Co patologické lháře k jejich jednání vede?

Na rozdíl od „běžných“ lží, motivovaných zištností nebo snahou škodit, bývají příčiny patologického lhaní složitější. Opírají se totiž o trvalejší vnitřní potřeby mýtomanů. Svým lhaním, smyšlenými historkami či nepravdivými příběhy, které šíří, se snaží budit zájem. Ten bývá jejich důležitou, mnohdy i hlavní životodárnou silou.

Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikoval na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Vezměte život do svých rukou. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Sklon k patologickému lhaní se tak často opírá o určité vrozené dispozice. Patří k nim především snížené sebevědomí, z nějž plyne o to vyšší potřeba zaujmout, vyvolat pozornost, být středem zájmu či získat obdiv a respekt okolí.

Oč silnější je tato potřeba, o to vyšší bývá i obava mýtomanů, že si „běžnými nástroji“, tedy uváděním toho, co vědí, skutečně viděli, slyšeli nebo prožili, přílišný respekt nezískají. Ve snaze zaujmout si proto své historky vymýšlejí. A když se jim nepodaří získat si jimi respekt, nepohrdnou ani lítostí či soucitem. Jejich osobní založení nemá daleko k narcismu, a někdy ani k hysterii.

Pokud se jim to však podaří, a často tomu tak je, stává se pro ně vymýšlení lží a fabulací drogou: ve snaze získat pozornost a vzbudit respekt si vymýšlí prakticky cokoli. Lhaní se pro ně postupně stává pevně zakořeněným zvykem, a může někdy přerůst i v jejich další psychickou poruchu. Jde o nutkavé jednání, označované též jako obsese.

Jeho projevem je opakovaná, vtíravá a neodbytná potřeba uvažovat či jednat určitým způsobem, v našem případě lhát. Jde o projev podobný tomu, se kterým se setkáváme u lidí s nutkavým sklonem si neustále mýt ruce, ubezpečovat se, že za sebou skutečně zamkli dveře apod.

Porucha směšná, ale i nebezpečná

Bájivá lhavost je poruchou vypadající na prvý pohled směšné. Může tak budit dojem, že je v zásadě neškodná. Ten však může být zrádný.

Výmysly mýtomanů, jakkoli bizarní, mohou totiž padnout na úrodnou půdu. Je-li tomu tak, mohou být jejich důsledky vážné, a někdy i katastrofální. Platí to jak pro lidi, kteří tímto syndromem trpí, tak, a možná ještě více, pro jejich okolí.

Nemusí jít při tom „jen“ o jejich rodinu, kolegy z práce či organizaci, ve které působí, ale i o další instituce, například média, úřady, soudy či dokonce společnost jako celek. Ti všichni mohou totiž určitým představám či příběhům, které mýtomani prezentují, uvěřit a vážně se jimi anebo o ně zajímat.

Týká se to především mýtomanů, kteří své báje předkládají i jako návody nebo doporučení, a spřádají je i dostatečně umně, většinou tak, aby v nich bylo alespoň zrnko pravdy. Úspěšní jsou zejména ti, kteří své výmysly dokážou podat sugestivně a přesvědčivě, se značnou dávkou osobního zaujetí. Často jim k tomu napomáhá to, že svým historkám, poté co je po nějakou dobu opakují, i sami uvěří, a domnívají se, že jde opravdu o jejich vlastní zkušenosti.

K jejich přesvědčivosti může přispět i příjemný zjev, suverénní vystupování či osobní kouzlo, na kterém si zakládají. Svou roli mohou při ní mít i jejich herecké schopnosti, na kterých pracují, a dramata, která kolem svých příběhů šíří.

Inteligentní mýtomané se se svými fabulacemi, pokud jim ještě zcela nepropadli, neobracejí navíc na každého. Ochotné posluchače, ke kterým se obrací nejdříve, získávají z řad lidí, kteří jsou zvýšeně důvěřiví, bezelstné a co do přebírání názorů „tvárné“. Ale i těch, kteří jsou dlouhodobě nespokojení. Takoví jedinci bývají pro jejich výmysly tím pravým podhoubím.

Pokud narazí naopak na osobnost, na kterou jejich smyšlenky nepůsobí, mohou se stáhnout. Daného člověka však do nich velmi pravděpodobně co nejdříve zakomponují, zpravidla jako bídáka, který jim záměrně škodí.

Vlastnosti patologických lhářů

Motivace patologických lhářů nemusí být vždy průhledná. Jejich lži a vymyšlené příběhy mohou někdy vyhlížet upřímně či vzbuzovat zájem. Rozpoznat osobu posedlou bájivým lhaním tak nemusí být vždy snadné. Některé z typických projevů těchto lidí nám však k tomu mohou pomoci.

Bájivé lhaní je zpravidla točí kolem samotného lháře: hrdinou jeho příběhů a výmyslů bývá téměř výlučně on. Smyšlené příběhy a historky, které trousí, upozorňují na jeho dramatický osud, neobyčejný život a výjimečné osobní zkušenosti. Někdy jim nechybí ani určité „osobní prozření“, kterým ve svém životě prošel.

Při naplňování své touhy po obdivu a důležitosti se patologičtí lháři nezatěžují přílišnou empatií. Emoce jsou schopni zahrát, většinou je však příliš neprožívají. Je jim tak lhostejné, pokud někoho urazí. Sami však bývají na kritiku velmi citliví.

S ohledem na svůj pocit jedinečnosti se jen neradi přizpůsobují pravidlům, a pokud to od nich požadujeme, snadno se rozčílí. Často trpí pocitem, že jim ostatní ubližují, a jejich fabulace se tak většinou hemží nejrůznějšími nepřáteli.

Mýtomani obvykle nežijí a jen těžko mohou žít v trvalejších, dlouhodobých svazcích. Většinou nemají ani dlouhodobější přátele. Mívají však řadu známostí, mnohdy i vlivných, sloužících svému účelu – dávat jim najevo svůj obdiv a respekt. Pokud však svůj obdiv již dostatečně najevo nedávají, jsou odloženi jako nepotřební, a nahrazeni jinými. Podobně mýtomani zacházejí i se svými partnery, ať v manželství či mimo ně.

K vlastnostem patologických lhářů patří i sklon předstírat vyšší sociální status. Neváhají používat tituly, které jim nenáleží, obléci si uniformu, jež jim nepřísluší, či připnout si na oblek metál, který nedostali.

Klíčovým pro rozpoznání mýtomanů bývá ale především jejich vztah k faktům. Začínající mýtomani se většinou fakty příliš nezabývají, konfrontaci s realitou se brání. Když přijde řeč na detaily, odpovědi se vyhýbají, a v případě potřeby jsou schopni popřít téměř okamžitě vše, co řekli. Jsou-li konfrontováni s odborníkem, řeč přeruší nebo převedou jinam.

Zkušení mýtomani mají však své báje a historky často rozpracované až do posledního detailu. Odhalit je tak paradoxně může spíše to, že faktů předkládají příliš, než je v dané situaci možné.

Na co si dát pozor

Pozor na mýtomany je třeba dát si především tehdy, když jde o peníze. Jejich bájivá lhavost se totiž často projevuje sklonem předstírat bohatství a své možnosti i finanční či další odborné znalostí nebo kontakty.

Mezi mýtomany se to tak hemží úspěšnými investory a investičními poradci, suverénně vystupujícími majiteli tučných zahraničních kont, vlastníky pohádkových nemovitostí, manažery předních finančních institucí, ale i dychtivými kupci. Pomocí svých bájivých lží se jim často podaří vzbudit důvěru, kterou si nezaslouží, i vymoci si vstup do uzavřené společnosti. Na naplnění jakýchkoli dohod, uzavřených s bájivými lháři, a to včetně těch, které byly uzavřeny zcela podle jejich požadavků, lze však předem zapomenout.

Bájivé lhavost je trvalá, obtížně léčitelná porucha. O vlastní „léčbu“ mýtomanů, se kterými jsme ve svém okolí setkali, se proto nemá cenu pokoušet. Ve smířlivém pohledu na ně by nám neměla bránit ani jejich bohatá fantazie. Je totiž velmi pravděpodobné, že nás při nejbližší příležitosti „kreativně“ obelžou. S rostoucím věkem se přitom jejich sklon zpravidla zvyšuje, a stává se chronickým.

V mladším věku ale může občas pomoci obrátit jejich kreativitu tam, kde nijak neškodí. Příkladem člověka, kterému se to podařilo, byl Karel May. Ve svém životě vystřídal řadu povolání, předstíral například, že je policista nebo oční lékař. Přesto však nakonec dokázal napsat řadu úspěšných románů.