Proč přisuzujeme druhým lidem nepříznivé vlastnosti, které nemají

Tendence přisuzovat jiným vlastnosti, sklony nebo záměry, které nemají, je často úmyslná a plně vědomá. Souvisí se snahou setřást ze sebe obvinění, která by mohla dopadnout na nás, nebo odpoutat pozornost od našeho vlastního jednání. Tedy řídit se tak trochu úslovím „Zloděj křičí chyťte zloděje“.

Někdy si však tohoto sklonu plně vědomi být nemusíme. Dochází k němu totiž i v situacích, kdy se touto cestou snažíme podvědomě chránit své ego. Nejčastěji tehdy, když se bojíme připustit, že naše jednání včetně důsledků je jen kvůli našim vlastnostem a nedostatečným schopnostem.

O sklonu přičítat druhým vlastnosti, které nemají, spadajícím mezi tak zvané obranné mechanismy našeho ega, je dobré vědět. Jde o sklon, který nám čas od času, s určitou nadsázkou, usnadňuje žít se sebou samým. Má však i svá nebezpečí.

Když se projevuje příliš často, začneme ztrácet schopnost realisticky vnímat vlastní jednání i jeho důsledky a můžeme pak jednat způsobem, který není v našem dlouhodobém zájmu.

Kdy se tento sklon projevuje nejčastěji? Většinou k takovému chování dochází ve čtyřech vzájemně souvisejících situacích.

1. Efekt „přisuzování“ a „hypotéza spravedlivého světa“

Naše uvažování, týkající se druhých, má tendenci dopouštět se zkreslení. Jednání druhých si vysvětlujeme jejich trvalými osobnostními vlastnostmi, které jim přisuzujeme. Psychologie tento sklon označuje jako efekt přisuzování.

Naše vlastnosti jsou pro naše jednání nesporně důležité. Důležité jsou však i okolnosti, které toto jednání provázejí. Jsou tak i situace, kdy je naše chování ovlivněno hlavně tím, v jaké situaci jsme se ocitli.

Pět kroků, jak posílit sebedůvěru a mít větší úspěch

Efekt přisuzování vede k tomu, že důležité okolnosti, které ovlivňují jednání druhých, nevnímáme. Přisuzujeme ho jejich osobnostním vlastnostem. Vlastnosti, které jim v jeho důsledku přisuzujeme, jsou navíc často negativní. Svou roli v tom hraje náš sklon domnívat se, že když se druhým stalo něco nepříznivého, bylo to velmi pravděpodobně proto, že si to svými vlastnostmi sami způsobili.

Psychologie toto uvažování označuje jako „hypotézu spravedlivého světa“. Jde o představu, že „dobré věci se stávají dobrým lidem a špatné věci špatným lidem“. Důvod, proč lidé této představě věří, je často spojen se snahou vyhnout se pocitu zranitelnosti v situacích, které nemají pod kontrolou. Věří, že jim se díky jejich vlastnostem nic nepříznivého stát nemůže. Důsledkem této představy však může být sklon přisuzovat vinu za určitou nepříznivou událost tomu, kdo se ve skutečnosti stal její obětí.

2. Obviňování druhých z vlastních neúspěchů

Většina lidí trpí sklonem, že přisuzuje své úspěchy svým vlastnostem, schopnostem, zkušenostem či talentu. Ze svých neúspěchů naopak obviňuje spíše smůlu, nepřízeň okolí a nejčastěji i jednání druhých. Psychologie označuje tento sklon jako „samoúčelnou zaujatost“ (self-serving bias).

Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Psychologie pro každý den. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Jde o obranný mechanismus, který se projevuje v řadě situací, a s naším egem dokáže udělat zázraky. Není však právě myšlením, které z nás učiní nejoblíbenějšího člověka ve městě, ani myšlením, které umožňuje se těchto svých nedostatků zbavit. Spíše vede k tomu, že podpoří náš sklon jednat jako narcis.

Situací, ve kterých se tento sklon projevuje, je řada. Pokud máme problémy ve vztahu s partnerem, můžeme propadnout představě, že příčinou je především náš partner, který náš vztah neustále boří. Pokud se nám v práci nedaří, jak bychom si představovali, vede nás to často k přesvědčení, že příčinou je náš nadřízený, který na nás „sedí“, a nedá nám prostor uplatnit naše schopnosti. A když se nám nepodařilo obhájit ve volbách svou dosavadní pozici, bylo to proto, že opozice nám trvale bránila prosadit náš program.

Jistá míra „samoúčelné zaujatosti“ je namístě. Udržuje naše sebevědomí, odpovídá naší potřebě mít se rádi a nepropadáme depresím. U lidí trpících zvýšeným sklonem k depresi bylo totiž zjištěno, že jejich „samoúčelná zaujatost“ je spíše obrácená: projevuje se tendencí připisovat téměř všechny své neúspěchy sobě samému, a občasné úspěchy chápat spíše jako řídké případy, kdy měli štěstí.

Příliš silný sklon k „samoúčelné zaujatosti“ je však problém. Brání nám přijmout za naše neúspěchy odpovědnost, poučit se z nich, a dále je neopakovat. Stojí v cestě ve vytváření jasného obrazu o našich schopnostech, a může vést k přehnanému sebevědomí. Ti, kdo nadhodnocují své schopnosti a svádějí vinu na své okolí navíc považují ostatní za nepřátele a hloupé lidi.

3. Promítání svých vlastností do druhých

Sklon přičítat druhým určité nepříznivé vlastnosti nebo způsoby jednání vychází občas i z toho, že jim přisuzují vlastnosti, které mají sami. Tyto vlastnosti důvěrně znají, předpokládají proto, že ve stejné míře jako oni je mají i ostatní. Tento předpoklad jim umožňuje zlepšit si své svědomí, že v tom nejsou sami.

I tento obranný mechanismus, označovaný jako projekce, je poměrně častý. Postihuje lidi mající zvýšený sklon nemluvit pravdu, kteří se domnívají, že tendence lhát je běžná i pro ostatní. Podobně zasahuje i ty, kteří s oblibou spřádají nejrůznější plány, jak na ostatní zaútočit. Často se jim proto zdá, že druzí jednají stejně, a obviňují je z toho, že účelově útočí na ně.

Dejte si pozor na to, co očekáváte. Mohlo by to skutečně nastat

Lidé se sklonem promítat své nepříznivé vlastnosti do druhých padají tak často do vlastních pastí, které si sami připravili. Jejich jednání vytváří začarovaný kruh, a oni sami žijí v trvalém napětí a strachu, co se jim přihodí. Příkladem je člověk se silnou potřebou okrádat nebo podvádět druhé, který trpí utkvělou představou, že se do jeho domu snaží někdo vloupat.

Podobně jako v případě předchozí tendence je i projekce charakteristická pro lidi se sklonem k narcismu. Postihuje však i sociopaty, tedy lidi s tendencí k protispolečenskému jednání.

4. Sklon ospravedlňovat vlastní jednání

K obviňování druhých z nevstřícného nebo dokonce útočného jednání vede i snaha ospravedlnit své vlastní jednání, a to nejen před druhými, ale i před sebou samým.

Na rozdíl od předchozího sklonu, tedy tendence k promítání svých vlastností do druhých, jde o obranný mechanismus používaný většinou až poté, co jsme se sami určitého jednání dopustili. Může jít o jednání, na které nejsme zrovna hrdí, a v důsledku toho nás tíží svědomí, ale také o jednání, pro které nás druzí kritizují.

Tato jednání se proto snažíme odůvodnit či ospravedlnit, a to tím, že důvody přisuzujeme druhým. Odůvodňujeme ho však jednáním, ke kterému z jejich strany ve skutečnosti nikdy nedošlo, případně tím, že jim přičítáme záměry a sklony, které ve skutečnosti nemají.

Toto jednání může být úmyslné a plně vědomé, často je však i formou sebeklamu. O druhých si v tomto případě utvoříme i určitou celkově negativní představu, a dojdeme k závěru, že jsme je nikdy neměli v oblibě. Důvodem je, aby naše představa o nich byla s naším jednáním „v souladu“. Tento mechanismus vystihli již starořímští „psychologové“, kteří tvrdili, že člověku, vůči kterému jsme se dopustili něčeho nespravedlivého, dokážeme jen zřídkakdy odpustit.

Šťastný člověk pracuje rád a lépe. Jak řešit frustraci a nespokojenost

Nebezpečí, které je s tímto obranným mechanismem spojené, spočívá v tom, že si na jeho základě dokážeme ospravedlnit i jednání morálně zcela nepřijatelné. Jeho součástí bývá totiž i představa, že to, čeho jsme se dopustili, dokážeme plně pochopit a zhodnotit jen my sami.

V intenzívní podobě může tento mechanismus vést až k tzv. amoralizaci. Tedy sklonu odmítat nebo nerespektovat jakákoli morální pravidla s odkazem na údajné nepříznivé jednání druhých.

Co s tím

Pokud se takovému chování dokážete ubránit, má to své výhody. Posílí to vaši pověst i oblibu a začnete vidět sami sebe i svět kolem nás realisticky.

Nezaujaté myšlení může ale vyžadovat určitý trénink, především trénink vlastní sebereflexe. Když něco nedopadne dobře, než ze svého neúspěchu obviníte někoho jiného, položte si několik jednoduchých otázek. Namístě mohou být otázky typu:

• „Co jsem udělal, aby věci dopadly dobře.“
• „Co jsem mohl udělat lépe?“
• „Nevede mě k obviňování druhé strany obava přiznat si vlastní chyby?
• „Nemám sklon přisuzovat druhým vlastnosti, které mám sám?“
• „Nemám tendenci ospravedlňovat své jednání domnělými záměry druhých?“