Proč se někdy chováme k druhým zaujatě a kdy nám to škodí

Sklon k zaujatosti je přirozený. Působí nevědomě. Souvisí s tím, jak si tvoříme své názory a jak interpretujeme jednání druhých.

Nejrůznější formy zaujatosti, ať již ve prospěch určitých věcí, názorů či lidí, nebo proti nim, v nás od dětství vytvářejí nejrůznější instituce. Ovlivňují je naše rodiny, školy, organizace, ve kterých působíme, média i nejrůznější prodejci včetně těch, kteří obchodují s deštěm. Náš sklon k určité zaujatosti tak může souviset s naším původem, vzděláním, zaměstnáním, ekonomickým postavením i členstvím v nejrůznějších skupinách.

Zaujatost nemusí být vždy nepříznivá. Zaujatost vůči jídlům, která jsou považovaná za škodlivá, jsou užitečná. A příznivou je nesporně i zaujatost vůči lidem, kteří ostatním škodí, například tím, že se obohacují na jejich účet.

V řadě situací nám však zaujatost škodí. Zaujaté vnímání druhých nepřispívá dobrým mezilidským vztahům. Pokud si třeba z dětství odneseme zaujatost vůči určité společenské skupině, v dospělosti můžeme mít zábrany s nimi spolupracovat. Když nás druzí na naši zaujatost upozorní, jejich názor většinou odmítáme, a mnohdy se v něm jen dále utvrdíme.

Jak se zaujatostí zbavit? Je třeba chápat, proč vnikají.

Efekt zakotvení

Nejjednodušší formou zaujatostí jsou ty, jež vznikají na základě tzv. efektu zakotvení. Často jsou dílem náhody.

Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikoval na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Vezměte život do svých rukou. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Naše názory, postoje či soudy týkající se určité věci, lidí či skupiny, které jsme si utvořili velmi rychle, totiž nechceme příliš měnit. Stávají se naší setrvačnou „názorovou kotvou“, jejíž příčinou není nic jiného než určitá mentální pohodlnost.

Často tak na svých názorech trváme, i když další informace, které získáváme, je již nepotvrzují. Když jsou nové informace s naší „názorovou kotvou“ v rozporu, dokonce jsme schopní je odmítat.

S rostoucím věkem může být tento efekt podporován i slábnoucí pamětí, což nám brání vybavit si, za jakých okolností jsme si svůj „pevně zakotvený“ názor vytvořili. Vývoj kolem sebe pak může vnímat jako sérii postupujících zhoršení. Pokud narazíme na problém, máme pocit, že jde o něco nového, protože dříve se podobné problémy nevyskytovaly.

Význam podoby a odlišnosti

K hlavním kořenům společenských zaujatostí, vznikajícím již v mládí, patří podoba a odlišnost. Jde o sklon vnímat či hodnotit lidi jen podle skupiny, do které patří, a nepříznivě vnímat ty, kdo spadají do jiné skupiny, než je ta naše. Tedy ta, do které se sami řadíme nebo řadit chceme.

Zaujatost vůči lidem, kteří jsou odlišní, měla v historii lidského vývoje svůj význam: chránila před neznámým a přinášela pocit bezpečí. V současnosti je ale většinou předsudkem, který škodí. Vytváří totiž mentalitu „my versus oni“, která naše společenské bezpečí často snižuje.

Historickou povahu předsudků ve vztahu k lidem, kteří se liší, dokládá fakt, že předsudky ve společnosti narůstají, nebo naopak ubývají, v závislosti na sociálním či politickém napětí. V dobách, kdy toto napětí roste i v časech, ve kterých prožíváme určitou existenční úzkost, máme totiž tendenci být přitahováni těmi, kteří se nám podobají. V jejich blízkosti se cítíme bezpeční. Vůči těm, které vnímáme jako odlišné, se naopak stáváme nepřátelští a podezřívaví.

Tato zaujatost může vést k tomu, že s lidmi, které vnímáme jako odlišné, se začneme méně stýkat, nebo se k nim chovat dokonce nepřátelsky. Jediným důvodem tohoto jednání přitom je, že daní lidé „jsou jiní“.

Pojetí společenské blízkosti či odlišnosti se přitom může v závislosti na situaci lišit. Jako odlišné můžeme vnímat ty, kteří nejsou našimi krajany, nepatří do naší sociální, profesní, náboženské či další skupiny, nebo dokonce ty, kteří nepatří do naší rodiny. Rostoucí pocit společenské či ekonomické zranitelnosti vede totiž k tendenci cítit se bezpečně jen mezi těmi, kteří jsou „jako my“.

Může to vést nejen k růstu zaujatosti vůči těm, které vnímáme jako jiné, ale i k nadměrné identifikaci s těmi, které vnímáme jako blízké, přestože s námi nic moc společného nemají.

Efekt přisuzování

Častou příčinou zaujatosti je, když jednání druhých přisuzujeme jejich vlastnostem. Příkladem je situace, kdy určitý člověk odmítá vyhovět našemu požadavku, a my se proto domníváme, že ho k tomu vede neochota. Za jeho jednáním však není neochota, ale to, že jedná podle předpisů své organizace, které není oprávněn změnit.

Psychologickou podstatou této zaujatosti, označovanou jako efekt přisuzování, je sklon podceňovat vliv konkrétní situace, ve které se takový člověk nachází. Součástí efektu je, že mu přisuzujeme vlastnosti, které nemá.

Efekt přisuzování funguje zvlášť tehdy, když máme sklon brát si jednání druhých osobně. Tedy podléháme představě, že druzí jednají s cílem, aby záměrně škodili. I tato zaujatost nám neprospívá. Rozčiluje nás totiž podstatně víc, než kdybychom v takovém jednání neviděli žádné osobní důvody.

Halo efekt a efekt „ďábelských rohů“

Příkladem pozitivní zaujatosti vůči druhým je tzv. halo efekt, který vzniká na základě naší první zkušenosti s nimi. Když máme z prvního setkání příznivý první dojem, podbarví to celkový způsob, jak daného člověka hodnotíme. Pod vlivem halo efektu mu přičítáme mnohdy i pozitivní vlastnosti, které nemá.

„Efekt ďábelských rohů“ funguje obráceně. Pod vlivem nepříznivého prvého dojmu nebo určitého dílčího rysu máme sklon připisovat danému člověku to nejhorší.

Oba efekty působí i v dalších oblastech, například v marketingu. Příkladem je prokázaný sklon lidí nepočítat kalorie v potravinách, které jsou označené jako „organické“ nebo „zdravé“.

KOMENTÁŘ: Proč na lidi zabírá slogan „náš výrobek je nejprodávanější“

Zaujatost pod vlivem emocí

Zaujatými se můžeme stát i pod vlivem emocí. Když máme dobrou náladu, míváme sklon věřit, že věci dopadnou dobře. Můžeme se proto stát příznivěji zaujatými vůči rozhodnutím, která jsou rizikovější. Pokud se cítíme hůř, máme většinou sklon věřit spíše opaku, a rozhodovat se tak ve prospěch variant, které jsou opatrnější.

Podobně funguje i to, když se v uvažování zaměřujeme hlavně na negativa. Lidé totiž rádi vyhrávají, ještě více však nemají rádi prohry. Při zvažování různých rozhodnutí se proto zaměřují více na to, co by mohli ztratit, než na to, co by mohli získat. A to i tehdy, když jsou obě možnosti vyvážené.

K emocionálním zaujatostem lze řadit i tzv. klam utopených nákladů. Jde o sklon pokračovat v určitém jednání i přesto, že naše dosavadní výsledky byly nepříznivé. A to jen proto, že nejsme ochotní změnit názor nebo opustit určitý cíl, protože jsme na jeho dosažení již vynaložili značné náklady či úsilí. „Utopené náklady“ nás tak „nutí“ v činnosti pokračovat i přesto, že vše napovídá tomu, že úspěšní nebudeme ani v budoucnu, a vynaložené náklady již zpět nijak nezískáme.