Proč se opakovaná lež stává pravdou a jak iluzi takové pravdy čelit

Iluze pravdy patří k nejjednodušším, a současně i nejsilnějším nástrojům manipulace. Spočívá v tom, že tvrzením, která slyšíme opakovaně, začneme věřit a považovat je za pravdivá, přesto, že ve skutečnosti pravdivá nejsou. Míra pravdivosti, kterou jim přičítáme, je přímo úměrná tomu, kolikrát je slyšíme.

Efekt byl na akademické půdě ověřen v 70. letech minulého století, a v dalších letech bylo jeho poznání dále rozšířeno. Výzkumy ukázaly, že působí velmi často, a že jeho vliv je podstatně silnější, než se doposud zdálo.

Záměrně je používán především v reklamě a politické propagandě. V marketingu se přitom nemusí týkat jen určitých produktů nebo služeb. Využíván může být i ve snaze ovlivnit postoje veřejnost vůči určitým technologiím, v poslední době například vůči umělé inteligenci nebo elektromobilitě.

Příkladem mohou být mediální zmínky o AI, které tvrdí, že „ještě není zcela připravena k širšímu využití“ nebo má zatím řadu problémů, pod jejichž vlivem může mít veřejnost sklon tuto technologii odmítat, přestože se trvale a rychle zdokonaluje.

Síla iluze

K iluzi pravdy nedochází jen mechanickým opakováním určitého tvrzení. Přispívá k ní prakticky jakýkoli způsob, který naši obeznámenost s daným tvrzením posiluje, například prostřednictvím různých médií nebo platforem.

Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Psychologie pro každý den. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

K posílení iluze dochází i tehdy, když je určité tvrzení podáváno způsobem, který jeho přijetí a zpracování naším mozkem zjednodušuje. V praxi to znamená například to, že písemná tvrzení, prezentovaná tučným či kontrastnějším písmem, jsou vnímána jako pravdivější. Totéž platí o výrocích, které se rýmují, nebo se dotýkají oblastí, o kterých se domníváme, že je známe.

Sílu iluze pravdy nezmenšuje ani fakt, že opakovaný výrok je nejednoznačný. Nejasné výroky mohou dokonce působení této iluze zvyšovat, jak je tomu například u novinových titulků, formulovaných jako otázky, například „Hrozí nám další hospodářský pokles?“. Podobně působí iluze pravdy i v podmínkách, kdy je zdroj výroku nejasný, nebo kdy není vnímán jako zcela důvěryhodný. Opakovaná tvrzení jsou tak často vnímána jako pravdivá, i když pocházejí i ze zjevně nedůvěryhodných zdrojů.

Nejzávažnější vlastností iluze pravdy však je, že k ní dochází navzdory našim předchozím znalostem. Týká se tak i výroků, o kterých v okamžiku, kdy je vyslechneme poprvé, víme, že jsou nepravdivé, nebo jsme přesvědčeni, že musí být smyšlené. Pokud je však slyšíme vícekrát, naše přesvědčení o jejich nepravdivosti klesá, nebo zaniká.

Dojít k této iluzi může, jak ukázaly výzkumy, i navzdory určitému stranickému přesvědčení, tedy i v případě „falešných zpráv“, které jsou v rozporu s tím, čemu běžně věří příslušníci strany, ke které se hlásí či do níž patří.

Působení iluze pravdy je tak, souhrnně vyjádřeno, natolik silné, že její znalost si v dnešní „post-pravdivé“ době falešných zpráv a „alternativních faktů“ zaslouží obecného povědomí. Týká se totiž i lží tak výstředních, že by jim – bez jejího přispění – jen stěží někdo uvěřil.

Iluze se týká i osob

Iluze pravdy nepůsobí jen u opakovaných tvrzení, týkajících se produktů nebo politických koncepcí. Stejně tak se dotýká i osob. Pod jejím vlivem je tak veřejnost, nebo aspoň její část, často náchylná přijmout téměř kohokoli za člověka, za kterého se vydává, a to bez ohledu na to, kým skutečně je.

Obrazně řečeno tak platí, že i blázen, vystupující jako génius, má slušnou šanci, že mu značná část veřejnosti uvěří. Postačí mu k tomu jen to, když bude své názory prezentovat často, nebo při jakékoli příležitosti, tedy s neochvějnou důsledností.

V případě, že tak bude činit i tónem neotřesitelného přesvědčení, jeho šance se dále zvýší, a to bez ohledu na to, nakolik bude veřejnost seznámena s jeho minulými přečiny, nebo kolikrát se již v minulosti mýlil.

Jak poznat, že máte před sebou manipulátora, a nestát se jeho loutkou

Proč k iluzi dochází

Jak posoudíme, zda je určité tvrzení pravdivé nebo nepravdivé? Odpověď se zdá být jednoduchá. Vezmeme v potaz své dosavadní znalosti a zkušenosti, zvážíme důkazy, které je podporují a pokusíme se zjistit názor na toto tvrzení na Googlu. Žádný rozumný člověk by přece nepřijal výrok jako pravdivý, aniž by si jej nejprve alespoň krátce kriticky neověřil.

Lidé jsou však, bohužel. jen zřídkakdy zcela racionální, a není to vždy jejich vina. Podle odhadů jsme totiž nuceni provést každý den v průměru 35 tisíc rozhodnutí, což vzhledem k rozsahu informací, která jsou pro ně nezbytná (i kterými jsme doslova každou minutu konfrontováni), prakticky vylučuje provést je tak kvalitně, jak bychom chtěli.

Ve snaze ušetřit čas i mentální energii se tak náš mozek spoléhá, často bez našeho vědomí, na bezpočet „myšlenkových zkratek“ a zjednodušení, o které se při rozhodování či posuzování faktů opírá. Většinou to příliš nevadí, jinou možnost ani nemá, občas to však vede k tomu, že tím naše úsudky a rozhodnutí ovlivňuje až příliš.

Jak tento sklon našeho mozku souvisí s iluzí pravdy? Odpověď spočívá ve známosti. Pokud jsme opakovaně vystavováni stejným informacím, je jejich zpracování pro nás, bez ohledu na jejich pravdivost, jednodušší. A když je třeba na zpracování daných informací vynaložit méně úsilí, vnímáme tyto informace pozitivněji, a jsme náchylní jim i více věřit. V pozadí iluze pravdy tak často stojí určitá myšlenková pohodlnost našeho mozku.

Převratný pokus

Uvedený jev byl potvrzen experimentálně, a to jednoduchým pokusem. Skupina lidí při něm po určitou dobu dostávala noviny, ve kterých byla na přední straně uvedená určitá neznámá slova, a to v některých častěji než v jiných.

Po skončení daného období dostala pokusná skupina za úkol uvést své dojmy z několika neznámých slov, z nichž některá byla slova, která se objevila v novinách. Účastníci hodnotili slova podle toho, zda si mysleli, že znamenají něco „dobrého“ nebo naopak „špatného“. Výsledky ukázaly, že čím častěji byli účastníci vystaveni danému slovu, tím pozitivněji ho vnímali.

Pokus tak do značné míry vyvrátil dosavadní přesvědčení psychologů, kteří dlouho (rozumně) věřili, že ke snadnému či zjednodušenému zpracování určitých informací dochází především v situacích, kdy nám k tomu chybí znalosti. Tedy že tento myšlenkový pochod používáme jako jakýsi poslední pokus, jak dospět k rozumnému závěru.

Experiment však naznačil, že naše myšlenkové pochody mohou fungovat spíše obráceně. Tedy tak, že hlavním kritériem sloužícím k posouzení, zda je určité tvrzení pravdivé, je snadnost, se kterou ho můžeme provést. Teprve tehdy, pokud toto hledisko selže, a naše rozhodnutí snadné není, například proto, že jde o tvrzení, se kterým se setkáváme jen ojediněle, vstupují do hry naše znalosti, a s nimi i kritické zvažování.

Praktické rady, jak čelit emocionálnímu vydírání a rozpoznat vyděrače

Záměrná strategie a jak iluzi pravdy čelit

Iluze pravdy na nás většinou nepůsobí jen tak náhodou. Marketéři i propagandisté chápou, že opakování je klíčem k tomu, aby lidé jejich sdělení přijali, i když mu možná zpočátku nevěří. Opakují-li tak určitá tvrzení, a mezi nimi i zjevné nepravdy, znovu a znovu, neměli bychom to brát jako omyl. Měli bychom chápat, že jde o záměrnou strategii, jejímž cílem je opakovat tvrzení tak dlouho, dokud ho lidé nepřijmou jako zjevnou pravdu.

Problémem přitom zjevně není nedostatek informací, nebo možnosti je získat. Lidé vědí, že ve veřejnosti nebo na internetu kolují nespolehlivé informace. Nevěří však tomu, že by jim mohli propadnout právě oni.

Iluzi pravdy tak není snadné se vyhnout. Živí ji náš podvědomý a zautomatizovaný způsob zpracování informací, a většinou je těžké uvědomit si nebo připustit, že jsme se stali jeho obětí. Jediný způsob, jak této iluzi čelit, může vyznívat nudně, spočívá však v soustředěném úsilí být k tvrzením, se kterými se setkáváme opakovaně, zvýšeně kritický. Zvýšenou kritičnost je přitom třeba uplatňovat i vůči tvrzením, která se zdají být zajímavá.

Pomoci nám přitom může i povědomí o „červených vlajkách“, které na cinklé informace či nepravdivá tvrzení často upozorňují. Patří mezi ně nejasné nebo nedohledatelné zdroje tvrzení, špatný pravopis a gramatika i příběhy, zdánlivě kolosálního významu, o kterých seriózní média mlčí.