Hlad restauratérů po číšnících je patrný od Mallorky až po Madrid. Pro tuto pracovní pozici jsou v zemi momentálně otevřené desítky tisíc míst. Management hotelu Hard Rock na Ibize je například dokonce tak zoufalý, že zájemcům o tuto práci nabízí nástupní bonus ve výši dvou set eur (asi pět tisíc korun).
Situace ve Španělsku je o to paradoxnější, že momentální míra nezaměstnanosti v zemi se pohybuje nad třinácti procenty, což je dvakrát tolik než evropský průměr ve výši 6,2 procenta. Volných pracovních pozic je v zemi kolem sta tisíc, z toho celá polovina v pohostinství. Španělské statistiky uvádějí, že jen během prvního roku pandemie natrvalo zavřelo bezmála 85 tisíc podniků. Informaci přinesl britský list The Guardian.
Číšníci a kuchaři nadobro zakotvili v jiných oborech. Do gastra se nehrnou |
„Zájemci mi chodí na pohovor a říkají, že mají další tři pracovní nabídky,“ stýská si Albert Cabanos z agentury Cabaneros zprostředkovávající zaměstnance restauracím. „Dříve jsme uchazečům říkali, že se jim ozveme, když budeme mít zájem, teď nám to říkají oni,“ říká Cabanos. „Anebo si kladou podmínku, že nebudou pracovat o víkendech,“ dodává.
Kam tedy všichni číšníci zmizeli, ptají se mnozí. Část z nich byli nelegální imigranti a vrátili se domů, neboť v době krize byli raději s rodinou nebo s přáteli. Ne všichni však ze země odešli a zatím vyčkávají. Španělské úřady totiž chystají změny v imigračním zákoně, ty by jim umožnily vstoupit do pracovního procesu legálně.
Další z někdejších zaměstnanců pohostinských provozů nyní pracují jinde, protože covid se tohoto odvětví dotkl více než jakéhokoli jiného sektoru. Nová práce se jim zalíbila, neboť se v ní setkali s výhodami, které dřív neměli.
Přesčasy vám nezaplatí
„V hospodě nikdo nikdy neřeší smlouvu, takže vlastně nevíte, kolik jste toho odpracovali,“ říká někdejší číšník Jeffrey Feliz Jiménez. Osm let pracoval ve městě Almería na jihu Španělska, ale nyní je zaměstnaný ve skladu nábytku. „V podniku makáte až do zavíračky, ale nikdy nevíte, kdy nastane,“ říká. Končí to podle něj tak, že nedostanete zaplacené přesčasy.
Přestože covidový lockdown v zemi skončil, podniky v mnoha částech Španělska až do letošního ledna nadále čelily mnoha restrikcím stran otvírací doby či kapacity hostů. Podle dat španělské vlády má navíc v pohostinství pevnou smlouvu pouze deset procent zaměstnanců, většině z nich nezaplatily podniky ani nucenou dovolenou. Lidé tak nemohou čekat na to, až se restaurace a hotely znovu naplní turisty.
Pokojské ve Španělsku bojují proti hotelům. Ty raději najímají uklízečky |
Další odvětví, jako například stavebnictví nebo logistika, se z covidu vzpamatovala rychleji. „Nikdo nečekal, že turismus uvadne tak rychle,“ říká Cabanos. Upozorňuje, že právě proto lidé v restauračním byznysu museli co nejrychleji přehodnotit své kariéry i najít si takový způsob obživy, který by více vyhovoval jejich životnímu stylu.
„V pohostinství máte volné jenom pondělí a to je vše,“ říká Cabanos. „Pokud pracujete řekněme jako malíř pokojů, možná si nevyděláte tolik, ale zase máte volné víkendy a do práce nemusíte ani o Velikonocích a Vánocích,“ dodává.
Za posledních dvacet let vzrostl počet pracovních pozic v restauračním sektoru z 900 tisíc na bezmála dva miliony. Jedním z důsledků tohoto trendu je i skutečnost, že nalézt zkušeného číšníka je v zemi čím dál těžší. Ten další pak to, že stále více mladých se kariéře v pohostinství raději vyhýbá. Podle španělské odborové unie je průměrná měsíční mzda v pohostinství 1 264 eur (asi 31 tisíc korun), což není o moc více než minimální mzda ve výši tisíce eur.
Číšník jako stigma
„Povolání číšníka nadále pronásleduje jakési stigma, pozice se nebere jako plnohodnotné zaměstnání, přestože bezesporu děláte radost mnoha lidem,“ říká Patrick Pescetto, který v Barceloně provozuje řetězec kaváren Buenas Migas. „Nalézt profesionály je stále těžší než zaměstnávat studenty, kteří hledají jen nejkratší cestu k přivýdělku,“ dodává.
„Nucená dovolená přiměla mnohé přemýšlet o svých životech i o tom, co je v životě důležité,“ říká Paige Tadeová, která v Benidormu provozuje čtyři podniky. Podle ní lidé nyní více přemýšlejí, jestli je to, co dělali předtím, naplňovalo. V jejích podnicích nyní pracují převážně Britové, ale i tak musela během covidu jednu ze svých restaurací zavřít. „Jejich návrat do vlasti během covidu byl řetězovou reakcí, a když se k tomu připočtou i následky brexitu, v současnosti pro Brity není tak snadné najít si tu práci,“ soudí hospodská.
Podobné pocity sdílí i Monika Zajacová, která se do Barcelony přestěhovala z Polska již před sedmi lety. Do covidu pracovala jako baristka v jedné z kaváren, nyní pracuje u firmy na elektrické spotřebiče Dyson. Chce se stát psychoterapeutkou a právě změna zaměstnání jí dala více času na studium. „Práce v pohostinství je těžká. Ale život je krátký a vy prostě musíte jít za svým snem,“ uzavírá podle The Guardianu mladá Polka.