Svou profesi má rád. Hrobníci dnes mají lepší pověst, říká o své práci

Sešli jsme se na hřbitově v pražských Jinonicích pár dní před Památkou zesnulých, což je pro hrobníka jedno z vypjatých období roku.

Co vás k povolání hrobníka přivedlo – byla to náhoda, nebo jste k němu inklinoval?
Náhoda to úplně nebyla. Předtím jsem dělal v zahradnictví a kamarád, který tehdy pracoval na hřbitově, mi to doporučil. Prý je to práce přesně pro mě.

Máte nějaký povahový rys, který ho k tomu přesvědčení vedl?
Nevím, jak ho to napadlo, ale každopádně se nemýlil. K hřbitovům tíhnu odmala, mně se vždycky líbila ta atmosféra. Ne že bych byl truchlivý typ, ale v dětství jsem na hřbitovy často chodil s babičkami, zejména s tou z otcovy strany, která to ve mně asi probudila. Procházeli jsme hlavně staré hřbitovy, třeba Olšany, vyprávěla mi různé příběhy.

Na hřbitov jsem si chodil i číst. Navíc jsem introvert, mám rád samotu a z toho prostředí čerpám sílu. A ještě jedna věc: vždycky jsem měl problémy pracovat uvnitř, třeba v hale. Miluji práci venku, při níž můžu vnímat, jak se mění roční období.

Toto není první hřbitov, na kterém pracujete. Jak si své působiště vybíráte?
Nemůžeme si moc vybírat. V Praze 5 a 6 už není hřbitov, kde jsem nedělal. Když jsem začínal, hodně se s lidmi točilo, stále se střídali, odcházeli, přicházeli a mezera v partách na různých hřbitovech se vždy musela vyplnit. Já byl tehdy nejmladší, tak jsem se přesouval jako první. Teď se to naštěstí docela ustálilo.

Máte vysněný hřbitov, kde byste chtěl pracovat, nebo jsou Jinonice poslední štace?
V to doufám! Už jsem tu kdysi pracoval, mám to tu nejradši, je tu obrovský klid, i když jste v Praze. Jezdím sem denně pětačtyřicet kilometrů. Říkám, že jedu z vesnice na vesnici.

To u vás v obci nemáte hřbitov, kde byste mohl pracovat?
Zkoušel jsem to, a dokonce měl i podepsanou smlouvu na péči o tři menší hřbitovy ve Stříbrné Skalici, kde žiju, a sousedních obcích. Po nástupu jsem ale dostal k podpisu další smlouvu s tím, že budu spadat pod technický úsek městských služeb. Na hřbitov jsem se dostal třeba jen jednou za 14 dní, tak jsem odešel.

Setkáváte se s předsudky? Lidé mohou mít o povolání hrobníka zkreslené představy, které přiživují filmy, legendy...
Občas se to stane. Hlavně jsou to předsudky z dřívějších dob. Kolikrát jsem přišel na ukládání a lidé se divili: takový mladý člověk, a ještě slušný! Nevím, koho čekali. To mi vadí. Ale myslím, že se to rozhodně lepší a pověst hrobníků i celková úroveň naší profese jde nahoru.

Když jste řekl rodině, že budete pracovat jako hrobník, vzali to?
Babička s dědou koukali docela nešťastně, takhle si to asi nepředstavovali. Ale nakonec to přijali.

Je k vaší profesi nutné speciální vzdělání? A co všechno vlastně musí hrobník umět?
Žádné specifické vzdělání není třeba, každý začínající hrobník jenom projde hrobnickým školením. A co musíme umět... Všechno, co se týče údržby zeleně a řemeslných prací, takových devatero řemesel. Musíme umět cementovat, protože po ukládání se cementují desky. Taky musíme znát základy kamenické práce, protože otvíráme hrobky. A samozřejmě pohřebnictví: obřady, ukládání uren, pohřby do země – kopání hrobů, spouštění rakví, příprava na obřad třeba v kostele…

Pokud by někdo chtěl být hrobníkem, na co byste ho upozornil?
Některé zájemce zarazí exhumace, nečekají přímý styk s ostatky. Ale na to, co ta profese obnáší, by se měli ptát už ve chvíli, kdy se o místo ucházejí. A jen málo lidí si uvědomuje, že musí mít také schopnost empatie, protože budou jednat s pozůstalými. Nemůže to podle mě dělat kdekdo.

Je zájemců dost? Není to pro uchazeče nějaká přestupní stanice nebo dočasný experiment?
Toto se rozhodně změnilo. A také – když jsem začínal, hrobníci byli téměř výhradně lidé kolem důchodového věku. Dnes tu dělají mladí kluci a kolektivy na hřbitovech jsou stálé.

Jak moc je to pro vás vypjatý čas v období Dušiček?
Maximálně v rámci úklidu a údržby hřbitova. Lidé si to platí, takže se snažíme, aby měli vyhrabané uličky, mohli si udělat výzdobu a všechno bylo, jak má být. Já se ale snažím mít hřbitov stále ve stejném stavu.

Bojujete i na vašem hřbitově s kriminalitou, ztrácejí se věci?
Občas se stane, že se ztratí lampička, váza nebo někdo něco poničí, a jen málokdy, že ho chytíme při činu. Děje se to totiž obvykle večer, když už tu nikdo není, nebo o víkendu. Tady v Jinonicích se to stává naštěstí zřídka. Ale je to naprosto nepochopitelný vandalismus. Na Malvazinkách jsem zažil, že se kradly dokonce urny s popelem. Ta neúcta – když tam popel zůstal vysypaný…

Řekněte mi, jak probíhá váš standardní pracovní den?
Záleží na situaci. Ale v běžný všední den přicházím na hřbitov v půl osmé a dám si kafe.

To je podobné jako třeba v kanceláři. Ta vaše je možná o něco menší... Co po kávě?
Je to spíš šatna s kanceláří dohromady. Když si dám kafe, záleží na tom, co si na ten den naplánuji, a na ročním období: jednou sekám trávu, stříhám plot, jindy prořezávám stromy, hrabu listí, uklízím.

A když se koná obřad?
Na vykopání hrobu máme dva dny a musíme na to být vždy dva – kvůli bezpečnosti. Klasický výkop má hloubku 150 cm a prohloubený 220. Ten je na více rakví – když už je hrob plný, dělá se exhumace, dřívější ostatky se uloží do jedné rakve, která se položí na dno, a na ni se dá rakev nová. V den pohřbu musíme pečlivě přichystat obřad, zajistit, aby bylo vše bezpečné i pro pozůstalé, připravit kostel, výzdobu a další.

Jak dnes lidé vnímají pohřeb, smrt – jaký k nim mají postoj?
Podle mého lidé smrt dost vytěsňují, dřív byla více přijímána. Vnímám, že se jí především bojíme, tváříme se, jako by neexistovala. Když lidé pohřbívají blízké, snaží se hlavně, aby všechno rychle proběhlo a už byli pryč. Ta úcta, nebo chcete-li pieta, tam samozřejmě je, ale nemá podle mě takovou hloubku.

Máte představu, jak jednou bude vypadat váš vlastní pohřeb? Přemýšlíte o tom vůbec?
Asi každý nad tím přemýšlí, já už jen proto, že se s tím denně setkávám. Jako rodina ctíme tradice našich předkřesťanských předků, takzvané germánské novopohanství. Je jedno keltské moudro, které zní: “Zajde majetek, zemřou přátelé, ty sám též zemřeš. Vím jedno jen, co přetrvává věčně – po mrtvém pověst.“ To mluví za vše. Rád bych, aby se sešlo co nejvíc mých příbuzných a přátel a každý pronesl nejlepší vzpomínku na mě. Aby moje urna byla uložena do hrobu s nejbližšími osobními věcmi a amulety, které jsem nosil. A po pohřebním rituálu aby propukla hostina na počest mého odchodu do země předků.

A místo? Jinonice, nebo jiné?
Seznámili jsme se s mou ženou na hřbitově na Malvazinkách, kde pracovala jako zahradnice. Tak jsme si tam pořídili i hrob.

Máte svou profesi rád, ale je to určitě náročné, fyzicky i psychicky, a je potřeba vyrovnávat energii. Máte nějakého koníčka?
Koníčky samozřejmě mám. Skvěle mě dobíjí hudba, mám kapelu...

Jaký hrajete styl?
Blackmetal. Kapela se jmenuje Katarze, píšu i texty. Rád také maluju a chystám se vydat sbírku povídek, pár mi jich už vyšlo časopisecky.

Musím se zeptat – odráží se vaše povolání ve vašich textech, ať už písní, nebo povídek?
Jestli myslíte, že jsou texty morbidní, tak rozhodně ne, i když to očekávání spoluhráči v kapele možná měli. Spíš se soustředím na přírodu a na pohanství, předkřesťanské období našich dějin, to se v nich hodně projevuje. A povídky, to jsou takové psychologické horory.

Když máte dovolenou, kam s rodinou vyrážíte? A stavíte se někdy na hřbitově v jiných městech či zemích?
Z Česka máme rádi Šumavu a jižní Čechy. Když jedeme do ciziny, zajdu rád i na tamní hřbitovy, často jsou zvláštní. Sice jsem ještě neviděl žádný, kde by se mi vysloveně zalíbilo, ale rád bych se podíval třeba do Vídně nebo do staré Anglie, tam jsem ještě nebyl.