Tradiční řemeslo a ruční práce se cení i dnes, jejich značka slaví úspěch

Přirovnání ke stavbě domu není přehnané. I bota má svého architekta (designér), který vymyslí, jak bude obuv vypadat, a projektanta (modelář), jenž nápad převede do výroby. Ve společnosti Fare zastává obě tyto profese Jana Šůstková. Pomáhají jí tři kolegové v týmu a také konstruktérské počítačové programy.

„Začínám si však kreslit v ruce, naskicuju botu, vyberu druhy a barvy materiálů podle toho, jaký typ obuvi chci navrhnout,“ popisuje absolventka Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, která kdysi do Fare přišla dělat maturitní práci a už zůstala. Dokonce se tu provdala.

„Pak zadám svou představu do programu ve 2D, následně ve 3D a vytvořím šablony jednotlivých dílců. Jedna bota se skládá z 20 až 30 dílců, které se pak přesně vyřežou laserem, aby se podle nich mohly vytvořit nože na řezání kůže. Ke každému modelu se také připraví výrobní dokumentace, podle níž pak kolegové v továrně postupují,“ pokračuje Jana Šůstková. Protože se ve Fare vyrábějí boty v široké velikostní škále – od nejmenších osmnáctek až po nadměrné devětačtyřicítky, každý model vzniká hned ve čtyřech až šesti velikostech pro určitou věkovou skupinu. Není nad tím třeba moc dumat, počítač to namodeluje dle zadaných rozměrů sám.

Jana Šůstková přiznává, že se při navrhování obuvi řídí nejen vlastními nápady, ale i aktuálními trendy: velkou módou je dnes takzvaná barefoot obuv, v níž má člověk volnost, jako by chodil naboso. „A zatímco dřív platilo, že nejlepší bota je kožená, dnes už to tak úplně není. Nově vyvinuté umělé materiály se prodyšností, paropropustností či odolností při ohybu v nízkých teplotách kůži přibližují. Také přibývá veganů, kteří říkají, že by se do mrtvého zvířete neobuli,“ doplňuje designérka.

Vzdělání je výhoda, chuť pracovat nezbytnost

Podle jejích návrhů pak v továrně ve Valašských Kloboukách vyrábí obuv na 60 lidí; stejný počet firma zaměstnává prostřednictvím outsourcingu, zejména na šití svršků bot. „Obuvnictví vždy bývalo jedním z oborů nejméně políbených automatizací. Baťa kdysi přivezl z Ameriky moderní nápady, ale pak technický pokrok zpomalil. Po převratu sice technologie úžasně pokročily, nikoli však v obuvnictví, protože hlavní výrobní kapacity se přesunuly do zemí s levnou pracovní silou. Tuzemská výroba skomírala, nebo spíše krachovala kvůli lacinému čínskému dovozu. Až poslední léta se situace mění: čínský import hodně podražil a naše pracovní síla taky, takže se investice do strojů a technologií vyplatí,“ vysvětluje Alois Šůstek.

Začínali s jedním starým traktorem, dnes mají obrat deset milionů

Přiznává, že techniku více zapojuje i proto, že dnes není snadné sehnat kvalifikované zaměstnance. „Obory pro obuvníky v podstatě neexistují, takže si odborníky vychováváme sami. Zastávám názor, že vzdělání je výhoda, ale základem je chuť a schopnost pracovat. S lidmi v technickém a administrativním zázemí jsem spokojený, u dělníků je to složitější,“ podotýká podnikatel s tím, že právě teď nové pracovníky hledá. K měsíční mzdě jim nabízí stravenky, věcné a finanční odměny... „Jde to pomaleji, ale jde to. Zájem o manuální činnost je menší, lidé více slyší na slovo manažer než dělník, také vztah k práci se změnil,“ doplňuje šéf obuvnické firmy, které bude letos 30 let.

Budoucnost: zdokonalit prodej na dálku

Boty s visačkou Fare lze sehnat ve třech podnikových prodejnách: ve Valašských Kloboukách, Luhačovicích a Zlíně. A pak samozřejmě v mnoha obchodech s obuví po celé republice a také na internetu. „Koronavirová krize ukázala, že prodej bot online funguje skvěle. Lidé už nás znají a vědí, jaký typ a velikost vybrat. Nebo si objednají více párů na vyzkoušení, nevyhovující vrátí a do týdne mají boty doma a peníze zpět na účtu,“ popisuje výrobce obuvi současné prodejní taktiky. A dodává, že online nabídku chce v budoucnu rozšířit. „Pomocí nejmodernějších technologií připravujeme sériovou výrobu zakázkové obuvi na míru s designem podle přání zákazníka. To vše na dálku. Ale o tom až někdy příště, ta chvíle tu ještě není,“ uzavírá povídání trochu tajuplně Alois Šůstek a zve nás na prohlídku své továrny.

Jak vzniká bota Vysekávací dílna Pracovnice u velkých strojů porcují kusy nabarvené hovězí usně. Trochu to připomíná vykrajování vánočního cukroví. Obsluha mašiny vypadá na první pohled namáhavě, ale když si vyseknu pár kousků kůže, jde to skoro samo. Jen tedy stát u toho celý den... „Někdy z toho bolí záda a ramena,“ připouští Jana Šůstková. „Ale není to monotónní práce, každý den se vysekává něco jiného.“ Štípání Díly budoucího svršku obuvi se poté posílají do výrobní haly o patro výš. Tam se ještě na speciálním stroji sjednotí tloušťka usně (odborný název je štípání), aby pak v botě vše lícovalo a nikde se netvořily výstupky, které by tlačily. „Kráva totiž nemá kůži všude na těle stejně silnou. Nejkvalitnější je ta ze zad, nazývá se jádro,“ vysvětluje Alois Šůstek. Podávat kožené proužky pohybujícím se nožům je snadné, jen si musím hlídat, abych je pustila včas. V téhle fázi se na useň také nažehlují výplně z látky, jsou-li mezi vrstvami kůže potřeba. A podle šablon se značí, kde se vršek boty sešije. Bačkůrková manufaktura Součástí velké výrobní haly je také speciální pracoviště pro montáž dětské domácí obuvi. Ušité svršky plátěných bačkůrek se tu nahřívají, sklepávají se na nich nerovnosti a lepí se gumová podešev. S kladivem mi to jde dobře, ale natahování bačkůrky na plastové kopyto chce cvik. Šicí dílna U strojů sedí jen pár dělnic, většina místní produkce se zadává jako zakázka jiným firmám. Šičky si posílají polotovar mezi sebou, každá na něm udělá své a výsledkem je hotový svršek boty. S obdivem sleduji, jak to ženy u šicích strojů „mrskají jako Baťa cvičky“. „Každá má svou mašinu a nerady si je mění. Zvláště, když mají jít na tu modernější, na niž nejsou zvyklé,“ usmívá se Jana Šůstková. Další pracovnice mistrně přišívají vnitřní stélku nebo nalepují molitanové vycpávky, jiné značí dírky pro kroužky na tkaničky či teplem tvarují patu obuvi do oblouku. Kompletovací středisko Tady už je bota téměř hotová, jen podrážka jí chybí. „Nejrozšířenější metodou je napínání, používá se spíše pro běžné boty, pro barefoot není vhodná,“ vysvětluje obuvnice Šůstková. A ukazuje mi, jak se stélka nejprve připevní na kopyto, na něž se napne svrchní část boty, označí se podešev, aby bylo jasné, kam nanášet lepidlo – to se dělá nadvakrát, pokaždé jiným druhem. Sledujeme, jak jeden z pracovníků nahřívá botu se zavadlým lepidlem, přikládá kaučukovou podešev a pomocí lisu obojí spojuje. Nakonec kopyto vyzuje tak, že je v půli ohne. Pak se hotové boty zkontrolují, případně naimpregnují a zabalí do krabic. Za den jich jsou stovky.