Uznání nemoci z povolání je byrokracie, ale někdy se může vyplatit

Nárok na uznání nemoci z povolání posuzují střediska nemocí z povolání. A právě na ně se obracejí s žádostmi o posouzení jejich zdravotního stavu lidé, kteří si myslí, že za rozvojem jejich nemoci stojí pracovní prostředí nebo výkon dané profese. Stejně tak je do středisek posílají při podezřením na nemoc z povolání praktičtí lékaři, specialisté nebo zaměstnavatelé.

„Na středisku zjišťujeme, zda vůbec to onemocnění spadá pod některou položku nemocí z povolání,“ vysvětluje docentka Marie Nakládalová z Kliniky pracovního lékařství FN Olomouc.

Pokud ano, specialisté z oboru pracovnělékařských služeb začnou posuzovat zdravotní dokumentaci. Přičemž se zaměřují hlavně na stav pacienta před nemocí, po jejím rozvoji a také na jeho práci a pracovní podmínky.

Do posuzování nároku na uznání nemoci z povolání a přiznání odškodnění vstupují podle docentky Nakládalové i krajské hygienické stanice. Ty prošetřují, zda zaměstnavatel dodržel pracovní podmínky jako používání ochranných pomůcek, ochranných filtrů nebo třeba pravidelnou sanitaci. Hygieny nakonec vydají závazné vyjádření o splnění, nebo nesplnění zákonem předepsaných podmínek.

„Středisko poté vydá lékařský posudek o uznání, nebo neuznání nemoci z povolání,“ říká docentka Nakládalová.

Na rizika pracovní nemoci nebo úrazu se firmy povinně pojišťují

Pokud středisko uzná, že onemocnění pracovníka vzniklo v důsledku pracovních podmínek a výkonu přidělené práce, ten pak může u svého zaměstnavatele žádat finanční a věcné náhrady. S jejich vyplácením by firmy neměly mít potíž, protože se na taková rizika povinně pojišťují.

„Každý zaměstnavatel – byť jen s jedním zaměstnancem – se povinně pojišťuje proti riziku nemoci z povolání nebo pracovního úrazu. Z něj pojišťovna prostřednictvím zaměstnavatele pracovníkovi s uznanou profesní nemocí či úrazem vyplácí přiznané odškodnění,“ říká k praxi finanční poradce skupiny Partners David Kučera.

KVÍZ: Odškodnění za pracovní úrazy stouplo. Víte, na co máte nárok?

S odvoláním na statistky Státního zdravotního ústavu dodává, že uznaných nemocí z povolání u nás v posledních letech ubývá – pokud se mezi ně nezahrnuje onemocnění covid-19. To by ale nemělo pracovníky, kteří si myslí, že jejich vážná nemoc souvisí s výkonem povolání, odradit od posouzení jejich zdravotního stavu na zmiňovaném středisku.

„Namístě je podání takové žádosti nejdříve zkonzultovat s ošetřujícím lékařem, aby se vyloučilo, že k poškození zdraví došlo z jiných důvodů nebo ještě před nástupem na danou pracovní pozici,“ říká Kučera.

Zmiňuje i jeden čerstvý příklad z praxe, kdy specialisté na pracovní lékařství posuzovali onemocnění bederní páteře jako nemoci z povolání. Mimochodem, ta se na seznam dostala teprve loni v lednu.

Šlo o jedenačtyřicetiletého muže, který při výkonu práce zvedal těžká břemena i je často přenášel. Po letech u něj došlo k vážnému poškození bederní páteře a musel si proto najít hůře placenou pozici jako pracovník ostrahy. A jelikož u něj nevratné poškození páteře potvrdilo neurologické i radiologické vyšetření, splnil podmínku přetěžování zátěží a lékaři mu po prošetření nemoc z povolání uznali.

Ve stejném období řešili lékaři případ dvaačtyřicetileté fyzioterapeutky, která rovněž žádala o uznání nemoc z povolání kvůli trvalému poškození bederní páteře. Nicméně u ní se při šetření zjistilo, že měla poškozenou páteř ještě předtím, než na pozici fyzioterapeutky nastoupila.

Zranil ji těžký regál. Místo odškodnění měla platit za zničený materiál

„Tato pacientka dříve aktivně sportovala v hodu diskem, což u ní zřejmě přispělo k poškození bederní páteře a podle odborníků na pracovní lékařství proto neměla povolání fyzioterapeutky ani studovat,“ vysvětluje souvislosti u vzniku nemoci z povolání David Kučera.

Této pacientce proto lékaři neuznali poškození bederní páteře jako nemoc z povolání. A nemůže tedy po svém zaměstnavateli ani žádat některou z finančních, případně věcných kompenzací.

Odškodnění za uznanou nemoc z povolání

Za uznanou nemoc z povolání mohou pracovníci po svém zaměstnavateli žádat několik druhů odškodnění. Nejčastěji jde o náhradu za ztrátu na výdělku, kterou firma vyplácí každý měsíc až do doby ukončení pracovní neschopnosti. Určité kompenzace rozdílu mezi dřívějším a současným výdělkem se může pracovník domáhat i po skončení pracovní neschopnosti, pak jde o takzvanou rentu. Ta se rovněž vyplácí každý měsíc.

Dalším typem odškodnění je pak náhrada za ztížení společenského uplatnění nebo bolestné, které dostávají pracovníci jednorázově oproti předložení lékařského posudku. Poškození zaměstnanci si mohou nárokovat i finanční náhradu za vynaložené výdaje kvůli zajištění léčby. Často jde o výdaje na nákup léků nebo zdravotnických pomůcek nebo za rehabilitace.

„U těchto nákladů se posuzuje jejich účelnost a zaměstnavatel je vyplácí tomu, kdo za danou službu nebo pomůcku skutečně platil,“ upřesňuje David Kučera.

A na zdraví poškození pracovníci si při uznání profesní nemoci nebo i úrazu mohou podle něj požádat i o náhradu za poškozené osobní věci jako jsou hodinky, šperky nebo oblečení.