Víte, proč řada lidí soudí druhé podle sebe?

Nejde jen o známý sklon soudit druhé podle sebe. Jde o mechanismus, kterým se svých méně bohulibých sklonů a ne zrovna příjemných pocitů podvědomě zbavujeme tím, že je přičítáme druhým.

Objevil ho Sigmund Freud, označil ho jako projekci a popsal jako sklon přenášet své nepříjemné či nechtěné pocity, myšlenky či představy na své okolí. Nejčastějším předmětem projekce jsou podle Freuda záměry, které by v nás mohly vyvolávat pocity viny.

Obranný mechanismus

Sklon k projekci přiřadil Freud k tzv. obranným mechanismům, jejichž společným cílem je bránit nám vidět skutečnost, jaká je. Nejčastěji tím, že nás chrání, abychom si některé své myšlenky, ale i výčitky či pocity viny, o kterých bychom raději nevěděli, plně uvědomili. Obrazně řečeno nám tak často usnadňují žít se sebou samým.

Psychologická projekce, čili „promítání“ vlastních pocitů či pohnutek do druhých, je poměrně častá, a k projekci tak dochází občas u většiny z nás. Vlastnosti, pocity, ale i činy, například chyby, na které nejsme zrovna pyšní, či za které se možná sami před sebou stydíme, má totiž téměř každý z nás.

Projekce nabízí poměrně snadný způsob, jak si je nepřipouštět. V našem okolí se totiž najde téměř vždy někdo, na koho je lze poměrně snadno „přenést“. Tedy komu je lze přisoudit, koho z nich obvinit a s tím i sami sebe ospravedlnit.

Další obranné mechanismy, mezi které zařadil Freud sklon některé myšlenky či představy potlačovat nebo je prostě nevidět, mohou být v tomto smyslu složitější.

Časté příklady

Příklady projekce jsou pro okolí mnohdy jasně viditelné. Lidem, kteří projekci propadají, však zpravidla zůstávají alespoň částečně skryty. Projekce totiž většinou bývá nevědomá.

Jan Urban (1953) Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikoval na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Vezměte život do svých rukou. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Nejčastější oblastí, ve které k ní dochází, jsou negativní mezilidské vztahy. Příkladem je, že kolega, kterého nemáme rádi, nám připadá, že je nepřátelský, nebo si dokonce myslíme, že nám škodí.

Svůj vztah k němu tak „do něj promítáme“: jsme přesvědčeni, že tím, kdo nemá druhého rád, je on, a nikoli my sami. Pokud se nám tato projekce podaří, tedy když přesvědčíme sami sebe, že tomu tak skutečně je, můžeme se zbavit pocitu viny, že jsme to my, kdo kazí vztahy na pracovišti. A možná si tak ospravedlnit i některé vlastní pracovní nedostatky. Podobným příkladem je sklon nepříliš úspěšného manažera připisovat své neuspokojivé výsledky podřízeným.

V některých případech může být projekce oboustranná. Jde o situace, kdy si nechuť k druhé straně přičítají obě strany navzájem. Často k tomu dochází u konfliktů, ze kterých obě strany obviňují tu druhou.

Neméně častá bývá projekce v osobních vztazích. Běžným příkladem je sklon manžela nebo manželky, kteří jsou svému partnerovi nevěrní, ospravedlňovat svou nevěru tím, že z ní obviňují toho druhého. Běžná je bohužel i v rodičovství, a to tehdy, když rodič cítí, že při výchově svého dítěte selhává, a ze svého rodičovského neúspěchu obviňuje své dítě. Často tak v něm vytváří úzkost, kterou jeho chování dále zhoršuje.

Mnohdy může projekce postihovat i skupiny. Jde o případy, časté ve společnosti, politice i mezinárodních vztazích, kdy skupiny lidí, často však i národy, přisuzují své vlastní, většinou nepřátelské jednání vůči svému okolí jiným. Často jde o vědomou či nevědomou snahu nalézt pro nepřátelské jednání k druhým viníka.

Předmětem projekce může však být někdy i neživá věc. Příkladem je auto, které jeho majitel obviňuje z toho, že se mu nedaří dostatečně zaujmout své okolí.

Proč k projekci dochází

K projekci se nejčastěji upínají ti, kteří se brání sebereflexi. Nechtějí si připustit, že určité pohnutky, představy či záměry jsou součástí jejich osobnosti, či že jim jsou vlastní. Ztrácí tak schopnost vidět, že by příčina určitého problému mohla spočívat v nich, a přičítají ji druhým.

Podobně na druhé přenášejí i odpovědnost za to, čeho se sami dopustili, například za konflikty, které sami vyvolali, a před kterými se chtějí ospravedlnit.

Zvláště nebezpečný sklon k psychologické projekci zasahuje však paradoxně ty, kteří jsou vnitřně nejistí. Jde o lidi, často i skupiny, jež trpí nedostatkem sebedůvěry či zvýšeným pocitem zranitelnosti. Své obavy či pocity ohrožení mají sklon přičítat druhým, a to i tehdy, když k tomu nemají žádný reálný důvod.

Na základě této projekce pak druhým často připisují i určité nepřátelské či dokonce agresívní tendence, kterými se snaží ospravedlnit svou vlastní agresivitu.

Jak projekci rozpoznat

Jednání s lidmi se zvýšeným sklonem k projekci nebývá jednoduché, a většinou ani příjemné. Obviňují nás z věcí, kterých jsme se nedopustili, přisuzují nám své nepřátelské myšlenky a záměry, a často i pocity, které jsou jim samým nepříjemné nebo se za ně stydí.

Lidi tohoto typu můžeme však většinou snadno rozpoznat. Mají totiž tendenci všímat si více chování druhých, než jednání vlastního. V hovoru proto často používají slovo „vy“ či „ty“. Snaží se tím „shodit“ své nepříznivé pocity či problémy alespoň částečně na nás. Mají rovněž sklon nadměrně a příliš citlivě reagovat na jednání či poznámky druhých. A i když nemají důvod, často se cítí dotčení.

Sklon k projekci lze rozpoznat i během rozhovoru. Naslouchání lidí se sklonem k projekci bývá totiž selektivní. Slyší jen to, co slyšet chtějí, což bývá to, co sami do druhých promítají. Z rozhovoru si tak zpravidla odnesou jen tu část, která odpovídá jejich představám.

Tomu, co druzí říkají, navíc příliš nevěří. Když jim řeknete, a to i několikrát, že se cítíte dobře, jsou i nadále přesvědčeni, a často i navenek trvají na tom, že tomu tak není.

Při hodnocení druhých mají sklon propadat generalizacím a často tvrdí, že jsou všichni stejní. Podobně bývají přesvědčení, že události, které se jim dějí, se stále opakují. Pokud se jim v minulosti stalo něco nepříjemného, jsou přesvědčení, že k podobným situacím bude docházet i nadále.

Když se dostanou do sporu, jsou přesvědčeni, že vědí, o co druhé straně jde, s čím v rámci sporu přijde a jak spor dopadne. Z téhož důvodu mají zpravidla sklon být ve vzájemných vztazích opatrní.

Jak se projekci bránit

Lidem, kteří se projekce dopouštějí, může tento sklon občas pomoci. I pro ně je však projekce nebezpečná, především proto, že je téměř trvale vede k pocitu ohrožení a sklonu propadat roli oběti.

Ještě nebezpečnější však bývá projekce pro ty, na které dopadá. Tedy na ty, na které druzí své nepříjemné pocity přenášejí. V extrémních případech může jít i o vážná obvinění.  Hlavním účelem projekcí bývá totiž snaha vyhnout se určitým nepříjemným pocitům a přenést je na druhé.

Jak takovým lidem čelit? Jednoduše tak, že si jejich názory nebudete od samého začátku připouštět. Jde jim totiž o to, aby vás znejistili a svými projekcemi zmanipulovali. Když jejich názorům budete věnovat pozornost, ztratíte kontrolu nad vlastními úvahami a dostanete se do jejich vlivu. 

Symptomy zvýšeného sklonu k projekci je však namístě vnímat i u sebe. Skutečnou obrannou před věcmi, se kterými u sebe nejsme spokojeni, totiž není snaha připisovat je jiným, ale připustit si je a snažit se jich zbavit.