Začalo to dárkem pro dceru. Dnes mají dva tátové úspěšnou značku

První prolézačku jste vyrobil ze zbytků dřeva, je to tak?
Štěpán: Dá se to tak říct. Několik let jsem se snažil uspět v jiném oboru, vyráběl jsem s kamarádem skateboardy. Tento byznys ale nedopadl zrovna nejlépe. Měli jsme sice hodně nadšení, ale ekonomicky to bohužel nedávalo smysl. Stálo to hodně sil a na konci zbyly akorát dluhy. O výrobě ze dřeva jsem proto už nechtěl ani slyšet, ale v dílně pořád nějaké bylo. A manželku napadlo, že bych z něj mohl zkusit vyrobit něco pro naši dcerku.

Vyrobit jednu prolézačku pro dceru je fajn, kdy vás napadlo, že byste na tom založil svůj nový byznys?
Štěpán: Průlezky doma slavily úspěch, a to mě přimělo v tom pokračovat dál. Uvědomil jsem si, že rodiče jsou daleko zajímavější cílovka než týpci, kteří jezdí na skejtu. Rodiče malých dětí zajímá bezpečnost a kvalita, mají už nějaký příjem, takže jsou ochotni za obojí i zaplatit. Více je také zajímá udržitelnost a rádi podpoří českou firmu. Takže jsem si řekl, že z ekonomického pohledu to má větší potenciál.

Jak vypadaly vaše začátky?
Štěpán: Nechal jsem se zaměstnat jako kurýr a první výrobky mě stály jenom můj čas. Každý den jsem si dal obchodní cíl, kolik toho skrze sociální sítě prodám. Začal jsem na pětistovce denně. Až jsem se dostal na dva tisíce denně, dal jsem v zaměstnání výpověď. Pak už dávalo smysl začít uvažovat o tom, že vznikne nová firma.

Měl jste za sebou podnikatelskou zkušenost, která ale nedopadla dobře. Odnesl jste si z toho nějaké ponaučení?
Štěpán: Ponaučení jsem si odnesl spoustu, třeba že podnikání stojí peníze a že to většinou není málo peněz. Jako nejdůležitější ale vnímám prozření ohledně samotného produktu. Zjistil jsem, že chci vyrábět produkt s velkou přidanou hodnotou. A položil jsem si otázku, co by pomohlo mně samotnému. Co bych využil, ale na trhu dnes není? A využil by to i někdo další? Mám akční děti, takže jsem hledal způsoby, jak je zabavit doma, když je venku škaredě. A ukázalo se, že stejné téma řeší spousta rodičů. A tak vznikly naše průlezky.

Kdy se k vám připojil Sáva? A proč? Pracoval ve financích, pomáhají jeho znalosti k úspěšnému prodeji?
Sáva: Po letech v ředitelské pozici ve financích jsem se rozhodl kariérně zpomalit a věnovat se víc rodině, koníčkům a cestování. A právě na cestách jsem se potkal v roce 2020 se Štěpánem. Obě naše rodiny nezávisle na sobě v pandemii po uzavření škol „utekly“ před covidem obytnými auty do Albánie. A právě při online výuce našich dcer na pláži jsme se se Štěpánem potkali. Protože nás společné cestování bavilo, zopakovali jsme si to o rok později v Rumunsku, kde jsme si jen potvrdili, že máme stejné vnímání hodnot v životě i v podnikání. Další léto mě Štěpán oslovil, jestli bych mu pomohl sehnat investora, který by s ním celou firmu posunul dál. A já se zeptal, proč bych to nemohl být já? Od té doby v tom jedeme spolu.

Ve firmě jste oba společníky i jednateli. Je to určitě o důvěře mezi vámi. Máte i nějak rozděleny kompetence a pravomoci?
Sáva: Říká se, že nejlepší počet společníků je lichý a tři jsou moc. Já to tak ale nemám. Vždycky jsem v každém svém podnikání chtěl mít parťáky. Jakýkoliv sdílený problém je poloviční problém a jakákoliv sdílená radost z úspěchu je dvojnásobná.

Štěpán se soustředí hlavně na vývoj a na výrobu, já pak na obchodní a marketingovou stránku byznysu. Společně řešíme další vývoj značky, protože nápadů máme spoustu a rozhodně nechceme zůstat stát na místě. Takže ano, naše zkušenosti se dobře doplňují, a hlavně se každý můžeme soustředit na to, co nám jde nejlíp, což prospívá celému byznysu.

Ve dvou se ale špatně hlasuje, jak řešíte spory?
Štěpán: Ve firmě jsme rovnocenní parťáci a za mě je to tak správně. O drobnostech diskutujeme rychle a efektivně a nad zásadními věcmi prostě sedíme tak dlouho, až se na postupu shodneme.
Sáva: Se Štěpánem jsme se nejvíc poznali na cestách (spíš necestách) obytnými auty a vždy jsme si vzájemně kryli záda. Ta důvěra zde byla maximální už v té době a nic se na tom nezměnilo ani společným podnikáním.

Jak vypadala výroba v začátcích a kam jste se posunuli? Co bylo na vaší podnikatelské cestě nejtěžší?
Štěpán: První výrobky jsem vyráběl sám doma a prodával přes sociální sítě. Jakmile jsem měl první větší objednávky, přibral jsem k sobě jednoho truhláře a výrobu přesunul do staré školy u nás na vesnici. Dnes máme vlastní vývojovou dílnu, kde testujeme nové nápady a prototypy a která zvládá uspokojit cca 30 procent výroby. Na zbytku spolupracujeme s lokálními truhláři, kterým jsme pomohli vybavit jejich dílny. Nejtěžší byla asi ta počáteční nejistota, zda o naše první produkty bude vůbec mezi zákazníky zájem. Naštěstí byl.

V čem je váš nábytek jiný?
Štěpán: Vyrábíme ho tak, aby inspiroval děti k pohybu. Bouráme mýtus, že po nábytku se přece neleze. U nás je to naopak – představte si, že skříň je zároveň lezecká stěna a do postele sjedete po skluzavce.
Sáva: Každý produkt vyrábíme tak, aby měl optimálně funkci, přidanou hodnotu navíc. Průlezka není jen průlezka, ale může to být domeček pro panenku nebo garáž pro auto, bunkr, žebřina na zdi, posilovna pro dospěláka... A takto fungují všechny naše výrobky. Nábytek vypadá na první pohled standardně, ale může postupně růst s dítětem a má spoustu dalších funkcí směřujících ke zdravému pohybu.
Štěpán: Zároveň chceme, aby naše výrobky vydržely i dalším generacím. A není to jen o použitém materiálu a kvalitě zpracování, díky němuž budou výrobky stále funkční i za několik desítek let. Podstatné je pro nás i to, že výrobek bude další generaci dětí bavit. Vzorem pro nás je třeba stavebnice Lego nebo Merkur. Pohraje si s ní malý kluk. A ten stejný kluk, až se stane tátou, si s ní pohraje se svým synem nebo dcerou. A všechny to pořád baví.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Sáva: Jednou bychom chtěli mít showroom, ve kterém bude několik podobně smýšlejících firem a vyškolení prodavači. Bude to prostor, v němž společně budeme sdílet náklady, ale i zákazníka a veškeré benefity z toho plynoucí. Rodiče přijdou do obchodu, kde budou mít na jednom místě české výrobce, kteří vyrábějí věci pro zdravý vývoj jejich dítěte. Vše na jednom místě a se stejnou vizí. To bychom si moc přáli.