Do někdejší Zbrojovky, dnes součásti americké firmy Austin Powder, přitom ani nastoupit nechtěl.
Čím se zabývá firma Austin Powder, kolik zaměstnává lidí?
Výrobou výbušnin, a tady zdůrazňuji – pro civilní použití. Často totiž slýchám – teď se máte dobře, protože se zbrojí. Ale to se nás netýká, naopak, spíš nám to přináší problémy, protože se musíme se zbrojním průmyslem dělit o vstupní suroviny. Naše rozbušky jsou určené pro podzemní stavby, demolice nebo těžbu nerostných surovin. Výrobu a hlavní vývoj rozbušek v rámci korporátu máme ve Vsetíně.
Kolik firma zaměstnává lidí?
Centrála sídlí v Clevelandu v Ohiu a firma působí po celém světě. Má 4 500 zaměstnanců, ve Vsetíně je nás necelá tisícovka, máme pouze kmenové zaměstnance. A skupina, o kterou se po světě starám, zahrnuje přibližně 1 500 lidí.
Jaká je historie firmy?
Předválečná Zbrojovka ve Vsetíně vyráběla vojenský materiál, v třiapadesátém roce začala s výrobou důlních rozbušek. Austin Powder byl založen roku 1833. V Americe je historie, už když má firma třicet let. Takže skoro dvě stě let, to je významné i pro Evropu.
Začínal jste jako obchodní zástupce, kudy vedla cesta mezi špičky vedení? Co obnáší vaše pozice?
Nechtěl jsem být jen obchoďák, neměl jsem ekonomické vzdělání, ale technické. Nabízel jsem angličtinu, ruštinu, to, že umím vycestovat a neztratit se. Studoval jsem pět let v Oděse, na území dnešní Ukrajiny. Tam se musel člověk naučit žít, adaptovat se. To samé platí v byznysu. Nejdřív jsem byl obchodně-technickým referentem, následně jsem se stal obchodně-marketingovým ředitelem ve Vsetíně, pak ředitelem vsetínské fabriky, nakonec jsem se dostal do korporátu, kde nyní řídím dva závody ve Státech, jeden v Mexiku a jeden ve Vsetíně.
Otta Grebeň
|
K tomu ještě řeším ve skupině ty firmy, kde probíhá kompletace z našich komponentů. Na ty ale dohlížím jen z technicko-provozního hlediska. V současnosti jsou v Argentině, Malajsii a nově přibude Brazílie. Také mám na starosti prodej zákazníkům do čtyřiceti zemí – jak finálních výrobků, tak komponentů. Vyhodnotili jsme třeba, že má smysl vybudovat sestavovací linku v Mongolsku, protože tamní trh má potenciál. Tak jsme ji vybudovali, už je v provozu pět let.
Jak je to, co dnes děláte, vzdálené vašim mladickým snům? Čím jste chtěl být jako dítě?
Jako dítě, tak to si vůbec nevzpomínám. Ale později jsem chtěl něco poznat, někam vyjet, tak jsem byl sedm let námořník. Ale že bych si představoval, že budu sedět v kanceláři v manažerské funkci, to určitě ne.
Co vás na vaší práci pořád baví a naplňuje, případně co byste rád eliminoval?
Mám volnost, připravuju, vymýšlím, dělám kroky, které mají dlouhodobý přesah a smysl, a většinou se mi to daří. Vážím si toho, že mi majitel takovou zodpovědnost svěřil. A co bych odboural? To, co bohužel přináší korporát: schůzování a přehnaný reporting.
Jaká je vaše konkurence?
V Evropě jsme v čele. To jsme s kvalitou po celém světě, ale Čína a Indie nás dotahují. Na pracovní podmínky a bezpečnost se v tam částech světa bohužel moc nehledí, tam jde hlavně o cenu.
Pojďme k Oděse, studoval jste tam před revolucí. Jak na to vzpomínáte?
Byl jsem tam vyslán od ČVUT na Námořní akademii. Oděsa v té době byla výstavní město Sovětského svazu. A taky byla daleko, domů se jelo dva dny. Vytvořili jsme si tam partu, museli jsme – dohodnout se, nastavit si pravidla, jak žít v prostředí, kterému jsme v prvních měsících vůbec nerozuměli.
Ještě něco, co vás naučila Oděsa?
Ta škola byla vysoce praktická, povinné praxe jsme měli i o prázdninách. Domů jsem se dostal na dva týdny o Vánocích, v létě někdy ne, protože jsme jeli na praxi, na Kubu, do Vietnamu...
Nestudoval jsem, abych po škole hledal, kde se uplatním. My jsme věděli, co jednou budeme dělat. Ten kolektiv byl důležitý, což se pak propsalo i na loď a těžím z toho dodnes. Problém musíte vyřešit. „To počká“ nebo „někdo nám pomůže“ na moři neplatilo.
Na lodi jste pak strávil sedm let, skončil jste v jednatřiceti. Nemyslel jste už na to, že byste chtěl něco budovat a přestat pendlovat po světě?
Sedm let, ale s přestávkami. Většinou to bylo sedm měsíců na moři bez volných víkendů a svátků, pět měsíců doma. Na lodi se říkalo, že sedmý rok je zlomový… To pendlování je ale běžné. Někteří moji dnešní kolegové cestují celý život. Doma jsou týden, dva dny z měsíce nebo víkend – a jinak létají po světě.
Ano, rodina si na to musí zvyknout. Moje manželka měla vše doma nastavené, já přijel, třeba se něco dělalo chvíli jinak – a pak jsem se zase sbalil a ona si to zpátky nastavila po svém. Ale asi jsme podvědomě oba tušili, že jednou zakotvím.
Máte nějaké mantinely, přes které práci nepustíte?
Vždycky je správné říkat, že je na prvním místě rodina. Vždyť pro rodinu to děláte. Ale podívejte se na jakoukoli profesi – kolikrát jste v práci víc času než se svými blízkými. Mantinely jsme neměli, manželka měla vždycky pochopení a má ho dodnes. Je to o tom, jak jsou dva lidé nastavení. A mohl bych říct jako Zdeněk Svěrák – já jsem typ vítací.
Když jste skončil na lodi, měl jste už domluvené místo ve Zbrojovce?
Neměl jsem nic domluveného. Rozhodnutí skončit s lodí bylo náhlé. Jsem panelákové dítě, stejně jako moje žena, a naším snem byl rodinný domek. Ten se nám podařilo zařídit, takže padlo rozhodnutí, že končím. Éra námořníka se tím uzavřela.
A jak jste se objevil ve Zbrojovce?
Do Zbrojovky se mi upřímně moc nechtělo. Pracovali tam totiž rodiče a otec nosil práci domů. Chtěl jsem spíš do oblasti strojírenství, do Zlína nebo v okolí. Představoval jsem si být spíš blízko výrobě, necítil jsem se na obchoďáka nebo manažera. Pak jsem se ale od otce dozvěděl, kdo je ve Zbrojovce ředitelem, že je to chlap na svém místě, a že jsou tam odborníci v technickém oddělení. Tak jsem řekl, že se půjdu seznámit, a skončil v saku na pohovoru.
Jaká pak byla cesta až na vaši současnou pozici?
V té době na tom Zbrojovka nebyla moc dobře. Ale podařily se obchody na Východě, stabilizovala se výroba dodávkami do Ameriky – výrobků, které se vyvinuly ve Vsetíně. Když jsem tam byl dva a půl roku, koupil nás Austin. S tím přišly nové příležitosti. Šéf obchodu povýšil na generálního ředitele a vytáhl mě na obchodně-marketingového ředitele vsetínské firmy. Začala se utvářet Evropa, vznikaly tu dceřiné společnosti. A krásné na tom období bylo, že jsme to dělali sami. Měli jsme od majitele jenom základní zadání: Dejte na sebe pozor, ve smyslu dodržování bezpečnosti, a vydělávejte peníze.
Váš největší úspěch? Třeba i osobní...
Úspěch cítím třeba ve chvíli, kdy přijedu do zahraničí a řeknu – já jsem z Česka, vyrábíme rozbušky. A zákazník řekne – já vás znám, i když od vás nenakupuju. Nebo když přijde klient k nám do fabriky a prohlásí – takovou výrobu jsem jinde neviděl! Úspěch také je, i když se člověk ohlédne a řekne si, že 27 let se o něco snaží a ono to má výsledky. A i to, že kolem sebe vidí spokojené lidi.
Máte ještě ambice, že byste mohl postupovat dál?
Na různých školeních jsem se dozvěděl, že člověk doroste do role, na kterou už nestačí. I o sobě občas pochybuju. Nicméně ještě pořád věřím, že to zvládám, ale na vyšší mety nepohlížím. Spíš se teď snažím zdokonalovat znalosti, abych se mohl posunout do oblasti mentorování. Předat, co umím, vychovat odborníky, což je dnes důležité.
Které vlastnosti nebo schopnosti vám k profesnímu úspěchu pomohly?
Je potřeba opravdu chtít. Chtít se něco dozvědět, chtít něco vyřešit. Mně ještě pomáhá sloní paměť, pamatuju si data a z nich potom umím přijmout rozhodnutí. To je dneska možná také problém, že se stále schůzuje a nejlépe by se o všem hlasovalo, namísto aby ten zodpovědný prostě rozhodl.
Když hledáte nové kolegy či třeba svého nástupce, máte kde brát?
Pochlubím se – máme. Našli jsme je v kategorii 35+ a tato generace řízení převezme, minimálně ve Vsetíně. Ale není to u nás běžné a nevidím to ani ve světě. Ono se krásně říká – přizpůsobme firmu mladým, ale musíme v nich vychovat, aby byli zodpovědní, uměli rozhodovat, ne jen schůzovat a diskutovat. To dnešní generaci chybí. My jsme říkali „já musím“, oni znají hlavně „já můžu“.
Co byste poradil těm, pro které je váš příběh inspirativní a chtěli by dokázat něco podobného?
Nebát se to zkusit. Dneska mají mladí tolik příležitostí někam jít, na rozdíl od nás před čtyřiceti lety. Ale je potřeba opravdu projevit zájem a zanořit se do toho, neplavat po povrchu, věřit v sebe a mít pokoru. Slovo pokora se nám ze života úplně vytratilo. A pak, co se snažím propagovat nejvíc – věřit lidem, protože většina jich je dobrých.
Také toužíte po závratné kariéře? Najděte si dobrou práci na pracovním portálu jobDNES.cz |
