Nemám na mysli uvažování, které je pozůstatkem dob minulých. Tedy to, které v minulosti svůj význam mělo, ale postupně ho ztratilo. Jde o uvažování, které je nejen chybné, ale svůj význam velmi pravděpodobně nemělo nikdy. A které lze vysvětlit jen tím, že lidské uvažování není vždy dokonalé a občas plodí iluze.
Hledáte zoufale práci? Navštivte internetový portál jobDNES.cz a najděte ji hned. |
Uvažování tohoto typu se může týkat okolního světa včetně našeho společenského okolí i nás samotných. K častým příkladům patří následující situace.
1. Iluze závislosti
Jde o představu, že určité, svou povahou nezávislé události, které následují po sobě, jsou ve skutečnosti vzájemně závislé. Důsledkem je iluzorní představa, že určité posloupnosti jevů jsou jen velmi málo pravděpodobné, či dokonce nemožné. To může vést k chybným odhadům budoucnosti.
Jednoduchým příkladem je házení mincí, při kterém padne čtyřikrát po sobě „panna“. Řada lidí má na základě toho výsledku sklon předpokládat, že dalším hodem se tato posloupnost poruší. Tedy že velmi pravděpodobně padne „orel“.
Pravděpodobnost padnutí „panny“ je však i v dalších hodech stejná, jako v předchozích, tedy 50 %. V rozporu s iluzí o vzájemné závislosti se pravděpodobnost tohoto jevu pod vlivem předchozích výsledků nijak nemění. Je tedy stále 50 % pravděpodobnost, že padne panna či orel.
2. Kognitivní disonance
Složitě vyhlížející termín odráží poměrně jednoduchý fakt, že lidská mysl jen velmi nelibě nese, když se setkává s rozpornými názory a informacemi, které musí „vstřebat“. Tato situace bývá natolik nepříjemná, že se ji naše mysl snaží odstranit. A to i za cenu, že jeden z protichůdných názorů „přizpůsobí“ tomu druhému. Výsledkem je iluze, k níž většinou dochází podvědomě.
Jan Urban
 |
Ilustrací je experiment, při kterém testovaní lidé vykonávali různé činnosti za různou odměnu. Zároveň měli za úkol posoudit, které z vykonávaných činností jsou zajímavější. A výsledek? Jako zajímavější byly označeny ty, u kterých byla odměna nižší.
V některých případech tomu tak skutečně bylo. V dalších však zasáhla snaha si skutečnost trochu přizpůsobit, a to představě, že nudnější činnosti by měly být honorovány lépe. Nudné úkoly se tak jako kouzlem staly zajímavějšími, i když tomu tak ve skutečnosti nebylo.
Skutečný či zdánlivý nesoulad mezi nejrůznějšími jevy a vjemy je v životě častý. Uvažování, které tento nesoulad „odstraňuje“, patří k nejčastějším zdrojům mentálních iluzí.
3. Efekt ukotvení
Jeho podstatou je uvažování, opírající se o prvou informaci, kterou jsme o dané věci získali. Důsledkem je sklon řídit se touto informací (jako určitou kotvou) více, než je zdrávo. Tedy pomíjet další informace, které lze k věci získat.
Příkladem je vyjednávání o ceně ojetého vozu, kdy prvá nabídnutá cena nastaví „standard“ od kterého se zbytek jednání odvíjí. Cena, která je ve srovnání s „cenovou kotvou“ nižší, se v důsledku této iluze může zdát výhodná. A to i tehdy, když je nadále vyšší, než skutečná hodnota vozu.
Podobně působí tento efekt i ve vztahu k minulosti. Jednostranná tendence zaměřovat se na určité minulé jevy vede občas k tendenci tvořit si na jejich základě (mylnou) představu o budoucnosti.
4. Efekt „udělej si sám“
Jde o poměrně častou tendenci přikládat nepřiměřeně vysokou hodnotu věcem, které jsme vytvořili sami, nebo se na jejich tvorbě podíleli. A to bez ohledu na kvalitu výsledku.
Tato iluze, přes svou klamnou povahu, však může mít své praktické uplatnění. Může se totiž stát účinným nástrojem motivace zaměstnanců, fungujícím na základě zvýšeného sebehodnocení, které jim účast na určitém úkolu přináší. Stejně tak se může stát i nástrojem zvyšujícím zájem některých spotřebitelů o produkty, které si mohou částečně sestavit.
Příbuznou iluzí je sklon přičítat vyšší hodnotu věcem, jejichž získání bylo náročnější a obtížnější, a sklon znevažovat ty, které jsme získali bez velkého úsilí, či dokonce zadarmo.
5. Iluze nadřazenosti
Na rozdíl od iluzí předchozích má tato iluze sociální povahu. Jde o klam spočívající ve sklonu přeceňovat své pozitivní schopnosti a podceňovat své vlastnosti negativní a to především ve vztahu k druhým.
Mírná forma této iluze, zvyšující vlastní sebedůvěru, nemusí být vždy špatná. Nebezpečnou se stává tehdy, když hodnotíme své schopnosti jako mnohem vyšší, než ve skutečnosti jsou a neuvědomuje si své nedostatky. To může vést k tzv. iluzi kontroly. Tedy představě, že v díky svým mimořádným schopnostem máme určité věci pod kontrolou, přestože ve skutečnosti tomu tak není.
Určitá forma iluze nadřazenosti, prokázaná výzkumy na řadě pracovišť, spočívá i ve sklonu většiny lidí hodnotit své schopnosti jako nadprůměrné, což je pochopitelně nemožné.
Jedním z důsledků iluze nadřazenosti je i tzv. Downingův efekt, týkající se hodnocení IQ ostatních. Jde o sklon lidí s podprůměrným IQ své IQ nadhodnocovat a sklon lidí s nadprůměrným IQ své IQ naopak podceňovat. Součástí tohoto efektu je i fakt, že schopnost odhadovat inteligenční kvocient ostatních je úměrná vlastnímu IQ. Osoby s nižším kvocientem tak svou inteligenci nadhodnocují mimo jiné i proto, že jejich schopnost odhadovat ho u ostatních je nižší.
6. Iluze o „záři reflektorů“
I tato iluze patří k těm sociálním. Spočívá v tendenci přeceňovat zájem ostatních o vlastní osobu. Tedy chápat sebe sama téměř permanentně „v záři reflektorů“.
Iluze vzniká pod vlivem vrozené tendence zapomínat, že ve většině situací nejsme středem světa ostatních. A to ani tehdy, když se velmi silně cítíme, že jsme ve středu svého světa vlastního.
7. Efekt „přitažlivosti skupiny“
Jde o iluzi, která všechny členy určité skupiny činí atraktivnějšími. Efekt působí bez ohledu na velikost skupiny a vztahuje se na všechny, kteří jsou jejími členy.
Jde o sklon našeho mozku zaměřovat se při vnímání skupiny lidí na skupinu jako celek. A tuto skupinu i její členy hodnotit spíše na základě jejich vlastnosti obdobných a silných, než těch odlišných a slabších. Výsledkem je, že jakékoli tváře, které jsou součástí skupiny, jsou vnímány jako zajímavější či přitažlivější než tváře vnímané samostatně.
8. Efekt chyby či trapasu
Patří k sociálním zkreslením, jež nejsou zrovna spravedlivé. Podstatou tohoto efektu je tendence hodnotit člověka, který se dopustil chyby či trapasu, odlišně. A to podle toho, jaké je celkové hodnocení jeho schopností.
Když se chyby či trapasu dopustí člověk, který je vnímaný jako schopný, stává v důsledku tohoto efektu sympatičtější. Ovšem když se stejné chyby dopustí člověk, který je považovaný za méně schopného, pak svou atraktivitu naopak ztrácí.
Efekt byl opakovaně prokázán, jeho vysvětlení však není zcela jasné. Jedno však říká, že chyba jinak schopné lidi „polidští“ a jejich sympatie zvýší. U lidí, kteří jsou vnímáni jako méně schopní, však tatáž chyba jejich nízké hodnocení jen potvrdí.
