Paní Veronika pracovala jako skladnice. Do doby, než se na ni pod tíhou těžkých plechovek s barvou zřítil regál a těžce ji zranil. Jenže proces odškodnění, který by jí přiznal kompenzaci za poškozené zdraví, nenásledoval. Zaměstnavatel naopak tvrdil, že je na vině právě žena, dal jí výpověď a donutil ji, aby zaplatila tisíce za rozlité barvy.
Hledáte lepšího zaměstnavatele? Navštivte internetový pracovní portál jobDNES.cz. |
Teprve když se obrátila na odborníky, došlo v jejím případě ke změně. Výpověď musel vzít zaměstnavatel zpátky, tvrzení o hrubé porušení pracovní kázně neobstálo.
Zaplacených 18 tisíc korun za barvy jí musela společnost vrátit, protože se zjistilo, že firma neměla žádnou směrnici o zatížení regálu, kam měli pracovníci skládat nové a nové plechovky. Vzhledem k tomu, že pracovnice musela podstoupit několik operací, začala výše odškodnění šplhat. Zatím žena získala více než 400 tisíc korun, ale ještě se jedná o odstupném a náhradě za ztížení společenského uplatnění.
I v případě chyby zaměstnance je nárok na odškodné
Příběh paní Veroniky dokonale ilustruje nízké povědomí o úrazech, které v české veřejnosti panuje. „Takto problematická je téměř každá třetí kauza, se kterou se na nás lidé obrátí. Zaměstnavatelé se u pracovních úrazů snaží shazovat plnou vinu na zaměstnance. Ten je zraněný, vystresovaný a často má pocit, že pokud skutečně udělal chybu, nemá na nic nárok,“ říká Tomáš Beck, expert na odškodnění společnosti Vindicia.
Tak to ale není. Zranění pracovníci ztrácí právo na kompenzaci jen v případě, že se chovali extrémně rizikově a zcela hrubě porušili předpisy. Například řídili auto na služební cestě pod vlivem alkoholu, nebo úraz vznikl v důsledku ignorování jasného zákazu. Takové případy ale podle zkušeností z praxe příliš časté nejsou.
„Daleko častěji jde o pochybení, která sice mohou být zaviněna pracovníkem, například když uklouzne a nešťastně upadne, nebo si při řezání materiálu kvůli nešikovnosti poraní ruku, nicméně odškodnění se i na tyto situace vztahuje,“ dodává Tomáš Beck.
Nejčastější mýty, které kolem odškodnění pracovních úrazů panují, uvádí na pravou míru odborníci ze společnosti Vindicia.
Mýtus 1.Odškodnění platí zaměstnavatel
Mnoho lidí si stále myslí, že odškodnění hradí zaměstnavatel z vlastní kapsy. Ten je ale pro tyto případy ze zákona pojištěn, kompenzaci tak zaplatí pojišťovna.
Mýtus 2.Byla to moje chyba, odškodnění nedostanu
Velká část úrazů je samozřejmě zaviněna pochybením zaměstnance, ať už jde o podcenění nošení ochranných pomůcek, nebo nepozornost. Lidé se tak domnívají, že na odškodnění nemají nárok. Ani to není pravda. V naprosté většině případů mají právo buď na celou částku, nebo je jim odškodnění kráceno podle míry jejich zavinění. Stále však mohou získat kompenzaci ve výši stovek tisíc korun.
Mýtus 3.Bod za úraz v práci má vždy hodnotu 250 korun
Výše odškodnění je závislá na následcích úrazu a jeho závažnost vyjadřují body. Zatímco u dopravních nehod hodnota jednoho bodu neustále roste v závislosti na průměrné mzdě, u pracovních úrazů je pevně stanovena na částku 250 korun, což je téměř o 125 korun méně než právě u bouraček. Na zjevnou nespravedlnost poukázal i Nejvyšší soud. Nedávno vydal judikát, v němž určuje, že pokud poškozený člověk trvá na tom, že je pro něj výhodnější vyčíslit odškodnění metodou, která realističtěji odráží následky úrazu, má na tento postup i částku právo.
Mýtus 4.Zraněný zaměstnanec může očekávat výpověď
Následky některých pracovních úrazů bývají velmi vážné a zaměstnanec se ani po uzdravení nedokáže vrátit k původní práci. V takovém případě by neměla následovat výpověď. Správným postupem je nabídnout zaměstnanci práci, na kterou i se svým omezením stačí, ovšem mzda je mu dorovnána na předchozí úroveň. Pokud vůbec není schopen vykonávat práci, náleží mu doživotní renta.
Mýtus 5.Agenturní zaměstnanci a brigádníci nemají nárok na odškodnění
Běžným omylem je i domněnka, že agenturní pracovníci a brigádníci pracující na dohodu nemají v případě úrazu nárok na kompenzaci. Zákon ale samozřejmě chrání i je.
Pracovní úrazy
